Prokurátor Arif Salichov: Hudba pro mne byla víc než kariéra | E15.cz

Prokurátor Arif Salichov: Hudba pro mne byla víc než kariéra

Státní zástupce s bulharskými kořeny byl v osmdesátých letech písničkářem. Balancoval mezi právnickou profesí a koníčkem.

Ohlas v tisku byl kladný. „Písně stavěly na poetických textech a patřily k tomu lepšímu, co návštěvníci v pořadu slyšeli,“ hodnotil redaktor jihlavské Jiskry vystoupení Arifa Salichova a Horymíra Vohlídala.

Šlo o jeden z koncertů soutěže Písničky ze šuplíku, která byla v Jihlavě v osmdesátých letech velmi populární. Organizátora koncertů Vohlídala zná zřejmě jen část pamětníků, jiné je to se jménem Arif Salichov. Státní zástupce, jehož před dvěma lety mediálně proslavil případ Jiřího Čunka, byl kdysi ve městě známý spíš jako písničkář. „Kvůli hraní jsem nemohl pomýšlet na velkou kariéru. Hudba mě ale příliš bavila, než abych s ní skončil,“ říká Salichov dnes.

Komunistický režim vnímal písničkáře jako potenciální nepřátele. Vy jste ale už tehdy pracoval jako prokurátor. Tedy jako někdo, kdo měl režim spíš bránit. Jaký jste z toho měl pocit? Byla to tak trochu schizofrenie, pohyboval jsem se na tenkém ledu. Je jasné, že moje texty nemohly být nijak buřičské. Obsahovaly různé příběhy, generační výpovědi, hodně jsem toho napsal o lásce. Režim ale písničkáře rád neměl. Stýkal jsem se s lidmi, kteří to s ním „nemysleli dobře“. V práci jsem měl proto mizivé naděje na postup, nevěřili mi. Ale mě hraní příliš bavilo, než abych s ním skončil. Vždycky jsem se ale pohyboval v takových mezích, abych si nenaběhl.

A jiní písničkáři nebo rockeři, ti vám nedávali najevo, že jste z druhé strany barikády? Ne, nikdy. Když jsem mohl, snažil jsem se jim pomáhat z malérů. Členy kapely Epic zmlátil v roce 1985 v Šimanově předseda tamní KSČ. Byl opilý a žárlil na jednu z dívek, že se věnovala víc muzikantům než jemu. Vyšetřovatelé chtěli zamést incident pod koberec nebo hodit vinu na muzikanty. Já jsem dosáhl toho, že byl po právu stíhán a odsouzen soudruh předseda. Jindy jsem zařadil americkou beatnickou poezii a undergroundovou kapelu WC Band do pořadu Večery na schodech, pro který jsem psal scénáře. Na kulturní inspektorku, která to měla povolit, šly mrákoty. Nakonec ale řekla: vy jste prokurátor, tak sám víte nejlíp, co se může. Skupina dokonce postoupila do dalšího kola v Brně. Tam už jim ale vystoupení zarazili.

To vám všechno tak snadno procházelo? Všechno ne. Při prvním výročí sovětské okupace jsem hrál na Heulosu písně Karla Kryla. Rozehnali to policajti a Lidové milice. Dělníky jenom legitimovali a pustili, ale nás studenty odvezli k výslechu. Na StB na mě hráli klasickou hru na dobrého a zlého policajta. K mému překvapení vytáhli ze šuplíku náš školní časopis LSD. Byl hodně protinormalizační, já jsem dělal šéfredaktora. „Tohle znáš, viď?“ říkali. Chtěli po mně, abych prozradil, kdo po městě vylepil plakáty proti Husákovi, jinak se prý mám rozloučit se studii. Tvrdil jsem, že to nevím, ačkoliv jsem ho znal. Byl to legendární Bob Mejzlík z poetického spolku Sisyfos, jehož členem jsem byl i já. Nakonec mě vyšetřovatelé pustili, domů jsem se dostal asi o půl třetí v noci. Práva mě ale nakonec studovat nechali.

Jak vypadala vaše další hudební dráha? Dlouho jsme s kamarády měli folkovou kapelu, přerušila to jenom vojna. Na konci sedmdesátých let se skupina rozpadla, ale já od roku 1981 až do roku 1989 vystupoval samostatně jako písničkář s kytarou. Horymír Vohlídal z instituce Park kultury a oddechu poprvé uspořádal akci nazvanou Písničky ze šuplíku. Konaly se jednou za čtvrt roku, hudebníci v nich hráli písně ze své vlastní tvorby. O pořadí hlasovali diváci a tři nejlépe hodnocení pak postoupili do dalšího kola. Ta soutěž získala v Jihlavě velmi dobrý zvuk. Začínala s ní spousta lidí, třeba i Jarda Hypochondr.

Jak na účast v soutěži vzpomínáte? Byly to krásné zážitky. Lidé měli ta setkání rádi. Často to probíhalo v agitačním středisku na sídlišti Antonína Zápotockého, kterému se ale stejně říkalo Březinky. Několikrát jsem byl druhý nebo třetí, tak jsem pořádně vypiloval svou píseň s názvem Do památníku. A kolo v létě 1982, výjimečně pořádané v amfiteátru na Heulosu, jsem s ní vyhrál. V obecenstvu stáli také dva chlápci, které jsem moc dobře znal od soudů. Neustále jsem je posílal do vězení za krádeže. Když koncert skončil, řekli mi: „Doktore, my vás teda nemáme moc rádi, ale byl jste nejlepší. Tak jsme vám hodili hlas.“ Později se mi povedlo vyhrát Písničky ze šuplíku ještě jednou.

Znal jste se s písničkářskou elitou? Hrál jsem s Wabi Daňkem i Vladimírem Mertou. Dobře jsem se znal s Jarkem Nohavicou, několikrát u mě v Jihlavě zůstal přes víkend. Jednou jsem také ukrýval na chatě písničkáře Vladimíra Veita, který podepsal Chartu 77. Tyhle lidi policajti vždy na výročí 21. srpna preventivně sebrali a na osmačtyřicet hodin zavřeli. Když měl Veit potom manželku a docela malé dítě, chtěl se tomu vyhnout. To batole si přinesli v tašce a víkend u mne na chatě strávili v klidu.

Vstoupil jste do komunistické strany? Nebylo vyhnutí, na prokuratuře bylo ve straně pětadevadesát procent žalobců. Mně dlouho procházelo, že jsem členem strany nebyl. Řešil jsem krádeže, loupeže, znásilnění, pohlavní zneužívání či neplacení alimentů, tedy kriminalitu, která neměla co dočinění s politikou. V roce 1986 mi ale řekli: „Okresní tajemník si přeje, abys do strany vstoupil. Rozmysli si to dobře, taky bys tu jinak pracovat nemusel.“ Živil jsem v té době čtyři děti. A tak jsem to podepsal. Hrdý na to nejsem. Ještě za revoluce v roce 1989 jsem legitimaci vrátil.

Jak jste prožil listopad roku 1989? Nejvíce „horké“ revoluční dny jsem zažil v Brně. Do Jihlavy jsem se vrátil až na konci listopadu a bylo to trochu zklamání. V Brně vládla úžasná atmosféra, na náměstí Svobody přicházely každý den tisíce lidí. Tady v Jihlavě se jich na náměstí tísnil malý hlouček. Revoluce se tu rozjížděla pomalu. Stejně jsem byl ale štěstím bez sebe, bylo to vysvobození z toho schizofrenického stavu.

Jak hodnotíte těch dvacet let po revoluci? Původně jsme čekali, že zavládne prosperita, zmizí hned všechno záporné. A to se nestalo. Nepřičítal bych ale vinu jen politikům. Ti jsou takoví, jaká je celá společnost, rekrutují se z nás. Byly tu holt padesát let totalitní režimy, nesvoboda, úskoky a morální devastace. Lidé ztratili i Boha nad sebou a neměli najednou nic. Nabízela se jim bezbřehá svoboda a u mnohých to vyústilo v něco nedobrého. Kdybych tedy říkal, že jsem zklamán, musel bych připustit, že jsem zklamán i sám ze sebe a lidí ve svém okolí. Potřebuje to asi ještě jednu generaci, naše děti na tom snad budou už lépe. Pozitivně vidím to, že můžu cestovat, nikdo mi nepředepisuje, co si mám myslet… To mi za socialismu vadilo nejvíc, že nemohly volně vycházet knihy a časopisy. Všechny takto šířené informace byly jednostranné, žili jsme za ostnatým drátem nejen fyzicky, ale i duševně. Dneska, kdo chce, může využívat výhod svobody. Otevřená společnost ale potřebuje připravené lidi.

(Rozhovor vznikl ve spolupráci s jihlavskou redakcí Českého rozhlasu Region.)

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!