Prožila pár let slávy a desetiletí útrap

Na stole u Malých leží pozvánka na britskou ambasádu u příležitosti narozenin Alžběty II. Milan Malý ji dostává každý rok. Poslední léta ale na slavnost nejezdí. Válečnému veteránovi už zdraví neslouží.
„Máme s královnou jedno společné. Narodili jsme se ve stejný den, 21. dubna 1926. Ona ale narozeniny slaví v červnu. Aby je mohla pořádat na zahradě,“ usmívá se pětaosmdesátiletá Jiřina Malá
O tom, že se narodila ve stejný den a rok, anglická královna ví už patnáct let. Malý jí to řekl na recepci na Pražském hradě při její poslední návštěvě Česka. Dokonce i to, že se oženil ve stejném roce jako nejdůležitější žena Velké Británie. Letec 312.perutě R.A.F si vzal v roce 1947 dívku z Českých Budějovic. Královna reagovala jen slovem: „Úžasné.“ A Jiřinu Malou nechala pozdravovat.
Známost dívky a hrdiny západní fronty, který se vrátil z Anglie v srpnu 1945, začala tancem. Malý tehdy sloužil jako další českoslovenští letci Z Anglie na letišti v Plané u Budějovic.
„Poznali jsme se v šestačtyřicátém na čajích u Klímů na Lidické. Přišli tam letci. Uniformy jsem zrovna nemusela, Milan pro mě tehdy poslal pucfleka. Zatancovali jsme si a příští rok byla svatba,“ ukazuje s úsměvem žena na manžela sedícího naproti. Co tehdy hráli? Foxtrot, tango, valčík. Písničku Na podzim když kvetou jiřiny.
Za čtyřiašedesát let s ním prožila hodně. Doby krátké světské slávy i desetiletí útisků a ponížení. Při vzpomínkách někdy neudrží slzy. Když se jim narodilo první dítě, Malého propustili z armády. Zůstal bez práce. „Byla jsem v domácnosti a neměla kolikrát ani na mléko. Naštěstí jsme bydleli u mých rodičů, pomáhal nám i můj starší bratr. Muž nakonec sehnal práci náhodou. V hospodě se potkal s Němcem, který dělal na vysokém postu v Igle. Vzal ho do laboratoře,“ říká Malá, která si později přivydělávala jako učitelka hry na klavír. Protekce na místo v Igle měla absurditu. Člověk, který ji válečnému hrdinovi ze Západu Malému zprostředkoval, válčil před tím za wehrmacht u Stalingradu.
Jiřina Malá poznala podobných přemetů v životě víc. V roce 1956 jejího muže chtěli vyhodit znovu z práce. V Maďarsku sovětské tanky potlačovaly revoluci a někomu připadalo, že by mohl bývalý pilot otrávit přes laboratoř vodu v Budějovicích. Dostal se do kalírny, kde zůstal až do důchodu. „Druhé vyhození nesl těžce. To už jsme měli dvě děti. Tenkrát jsem přišla domů, Milan ležel pod peřinou. Vypadal, že je nemocný. Opakoval: Zase mě vyhodili. Utěšovala jsem ho, ať si z toho nic nedělá,“ vypráví.
Pro Malou bylo manželství s mužem, který bojoval za Československo a až do roku 1989 si užíval od státu spíše šikanu, přesto šťastné. „I když byly doby, kdy se od nás odvrátili i někteří přátelé, poznala jsem zase báječné lidi. Manžel jezdil i za totality na setkání s kamarády z vojny. Scházeli se v Praze v hospodě Zvonařka. Přes něj jsem poznala válečné letce a jejich manželky. Františka Fajtla, Aloise Šišku, Františka Peřinu. Fajtl byl výborný vypravěč. Jednou nám říkal, že po sestřelení nad Francií se schoval Němcům v křoví a označil si tam kámen. Po válce to vyprávěl vnukovi, který se na místo rozjel a kámen našel,“ vybavuje si.
Pro dvojici začal trochu rušnější společenský život v posledních dvaceti letech. Veteráni z Anglie byli znovu oficiálně hrdinové. Objížděli srazy kolem památných míst a oslavy konce války. Dostávali medaile, mohli besedovat se školáky. Někdy toho bylo podle Malé až moc.
Občas prohlíží uniformu plukovníka ve výslužbě a desítky řádů a vyznamenání. Jsou jako písmo v knize života. Přátelé vrstevníci už většinou odešli. Malých mají čtyři vnoučata a čtyři pravnoučata. Klavír v obýváku, na který si někdy bývalá učitelka hudby zahraje oblíbeného Chopina. „O uniformu stále manžel pečuje. Život s ním mě obohatil o pohled na vojenskou historii, já ho zase naučila chodit do divadla a na koncerty,“ říká s leskem v očích Malá.