Vídeňský profesor Franz Xaver Riepl pracoval jako odborný poradce v otázkách dolování a hutnictví pro olomoucké arcibiskupství. A v tehdy malinké vesničce jménem Vítkovice vytušil obrovský potenciál. Tady budou stát nové hutě, rozhodl.
A už 9. prosince 1828 vznikla zakládací listina nového závodu, který se jmenoval podle majitele arcibiskupa Rudolfa – Rudolfova huť. V ten den začal příběh vítkovických hutí. Ty zažívaly různé časy, staly se i chloubou československých komunistů.
„Ze skromných začátků vznikl během let velký hutnicko-strojírenský podnik, který je dnes počtem zaměstnanců nejen největším v ČSSR, ale patří i k největším v Evropě. Právě VŽKG se zasloužily o to, že Ostrava je ocelovým srdcem republiky,“ pronášel v roce 1978, kdy byl závod na vrcholu, Rudolf Peška, ředitel Vítkovic v normalizačních časech.
Jenže na počátku měly Vítkovice čtyřiadvacet domů a dvě stovky obyvatel. Větší rozvoj začal s příchodem rodiny Rothschildů. To se psal rok 1835. Rothschildové později spolu s rodinou Gutmannů založili Vítkovické horní a hutní těžířstvo. A v majetku těchto rodin zůstaly hutě až do druhé světové války.
V 19. století vznikaly kolem hutí dosud nevídané věci. Dělníci stavěli dodnes obdivované domky a byty pro úředníky i dělníky. Vznikly nemocnice, kostel, chudobinec i knihovna. Vše vymýšleli přední architekti té doby. Ve třicátých letech minulého století už patřily platy ve Vítkovicích k nejvyšším v republice.
Píše Gottwald
Pak přišla druhá světová válka a po ní, v roce 1945, znárodnění československého těžkého průmyslu. O tři roky později dostaly hutě nové jméno. Až do konce roku 1989 to byly Vítkovické železárny Klementa Gottwalda. „Drazí soudruzi! Pocta, kterou jste mi prokázali tím, že zamýšlíte pojmenovati svůj závod mým jménem, způsobila mi velikou radost,“ napsal vítkovickým prezident Gottwald. A Gottwaldovy Vítkovice jely naplno. Desetitisíce zaměstnanců vyráběly tisíce tun železa a oceli pro televizní vysílač na Ještědu stejně jako pro sparťanský stadion na Letné. Stavěly mosty přes Dunaj v Bratislavě, zařizovaly jaderné elektrárny.
Nové Vítkovice
Podnik přežil i změny po roce 1989, i když v roce 1998 musel zavřít vysoké pece. Takové zařízení blízko centra města bylo už z ekologických důvodů neudržitelné. „Vyráběli jsme tu speciální druhy oceli. Chápu, bylo zapotřebí ustoupit ekologii, ale je to smutné,“ vzpomínal jeden z dlouholetých zaměstnanců Milan Kamas. Na přelomu tisíciletí se původní obrovská fabrika rozdělila na několik dílů. Kromě klasické výroby se v posledním desetiletí Vítkovice staly pojmem také díky Dolní oblastí a plány na její přestavbu. Přední čeští architekti nyní navrhují proměnu starých pecí na nové vědecké, univerzitní i kulturní centrum. „Zastavit nás může už jen třetí světová válka nebo něco podobného,“ prohlašuje ředitel Vítkovic Jan Světlík.
