„Jak se, prosím vás, dostanu k divadlu?“ - „To je jednoduché. Vezmete to po třídě Lidových milicí, přejdete most, půjdete dál po Murzinově až na křižovatku s Revoluční a jste tam.“
Tak by před dvaceti lety Zlíňané, tehdy občané Gottwaldova, odpověděli neznalému návštěvníkovi města. Budova divadla se od té doby nepohnula ani o metr, přesto by dnes popis cesty zněl úplně jinak.
Murzin a Wilson
Milice, ozbrojená složka dělnické třídy, zmizely v propadlišti dějin a výpadovka na Holešov se opět jmenuje Sokolská. Ani jméno partyzánského velitele majora Dajana Bajanoviče Murzina polistopadové poměry neustálo a vrátil se původní název ulice Dlouhá, který byl poprvé zaznamenán už v šestnáctém století.
Ostatně Murzin nebyl první, kdo propůjčil Dlouhé jméno. Už v listopadu 1918 byla přejmenována na Wilsonovu. Název se ale neujal a po sedmi letech zastupitelé rozhodli, že americký prezident svou ulici ve Zlíně mít nebude.
Nejvíc jmen vystřídala třída Tomáše Bati. Z původní Otrubné ji v roce 1887 zastupitelé přejmenovali na Potrubnou a v roce 1925 dostala jméno Komenského. Při razantní přestavbě centra města ve třicátých letech dvacátého století se z ulice prodloužené na východ stala třída Tomáše Bati.
Po osvobození v červnu 1945 hlavní tepnu města národní výbor přejmenoval z vděčnosti sovětskému vůdci na Stalinovu. Jméno krvavého diktátora zmizelo až v roce 1962. Do pádu totality se pak nejdelší zlínská ulice jmenovala Revoluční.
„Po Revoluční třídě v osmdesátých letech chodívaly prvomájové průvody. Seřadily se tam tisíce lidí a ozdobené alegorické vozy. Nafasovali jsme mávátka a provolávali hesla,“ vzpomíná Šárka Dvořáková ze Zlína.
Několikrát se měnilo označení dnešní Štefánikovy ulice. Před dvaceti lety to byla Leninova, protože jméno vůdce proletářské revoluce nesmělo chybět v žádném městě. Za protektorátu se zase „pyšnila“ jménem Obergruppenführera jednotek SA Fritze Todta.
Jména zlínských ulic mohou dobře posloužit jako učebnice dějepisu dvacátého století. Je zajímavé sledovat, jak se jejich pojmenování střídala při politických zvratech.
Historik David Valůšek přirovnává proměny názvů ulic k tomu, jak si značkují teritorium zvířata.
„Je to ideologické přeznačkování prostoru. A zvláště po nástupu komunistů šlo o to ukázat, že nové poměry jsou jiné a lepší než to, co tu dosud bylo. A také připomenout, co vše si nová moc může dovolit,“ tvrdí David Valůšek.
Režimy a jejich ikony
Po vzniku Československa v roce 1918 byl Zlín městečkem s několika málo ulicemi, které nesly názvy jako Dlouhá, Vodní, Kovářská nebo Hlavní. Po císaři Františku Josefovi I. se jmenovala jen škola, takže se toho moc měnit nemuselo. Jen dosud bezejmenné náměstí se stalo Masarykovým, Hlavní ulice Rašínovou a Dlouhá na pár let Wilsonovou.
I když se ve dvacátých a třicátých letech Zlín nevídaně rozrůstal a přibyly desítky nových ulic, nesly hlavně staré místní názvy Kúty, Zálešná, Padělky nebo neutrální pojmenování jako Mostní, Vysoká, Lipová a Topolová.
Největší změny nastaly po osvobození a po roce 1948. Komunisté krátce po převratu dokonce prosadili přejmenování města po svém vůdci na Gottwaldov. V názvech ulic se uplatnila i jména dalších ikon režimu. Byla tu ulice Marxova, Zdeňka Nejedlého, Maxima Gorkého, Úderníků, 25. února, náměstí Rudé armády nebo čtvrť Julia Fučíka. Obdobné názvosloví národní výbor, jak se říkalo městskému úřadu, využil při pojmenování nově vzniklých ulic na sídlištích.
Polistopadová radnice s tím rázně zatočila. Nezůstaly dokonce ani ulice Kyjevská nebo Voroněžská.
Podle zlínského zastupitele Ondřeje Kapusty už dnes politici do názvů ulic nemluví. „Magistrát má komisi, v níž jsou jazykovědci, historici a další odborníci. Komise nestranně navrhuje názvy nových ulic. Jejich jména vznikají například podle přírodního charakteru místa,“ říká Ondřej Kapusta.
