Uklízečky s košťaty vymetají každý kout, školník promazává zámky. Ředitelka se raduje z nového divadelního sálu a učitelka se těší na prvňáky. Poslední týden prázdnin je v Základní škole Školská v Karviné - Ráji pořádně rušno.
Učitelka Radka Kapolková se nemůže dočkat, až se prvního září seznámí se svými prvňáky.
„Vymysleli jsme pro ně pasování na námořníky, které čeká dlouhá devítiletá školní plavba. Děti prolezou námořnickým kruhem a my je pokřtíme slanou vodou. Na památku si odnesou na krku přívěšek záchranného kruhu,“ popisuje Kapolková.
S přípravami jí ještě ve svém volnu pomůžou její bývalí žáči ze třetí třídy. „Na prvňáčky se moc těším a doufám, že budou na svůj první den ve škole rádi vzpomínat. Ne jako já,“ říká učitelka, pro níž první školní den nedopadl nejlíp.
„Paní učitelka se mě hned první den na cosi zeptala, já měla obrovskou trému a odpověděla jsem podivně. Děti se mi tenkrát vysmály a já z toho měla dlouho trauma,“ vysvětluje Kapolková.
Děti, které bude učit ona, se bát nemusejí. Jejich třídní ráda učí i známkuje formou hry. „Už jsem si připravila programy pro hraní s písmenky a zajímavá bude i matematika, která děti v první třídě hodně baví. Příklady jim ze začátku jdou velmi dobře, všechny děti jsou úspěšné, a o to tady jde,“ říká Kapolková.
Školníkovo zvonění
Montérky zářící novotou, čepice s nápisem Školník. V ruce zvonek, na který zacinká. Tak přivítá první školní den děti školník Vladislav Operchalski.
„Ti nejmenší z toho mají radost a rodiče jsou z toho na větvi,“ popisuje Operchalski osvědčenou vítací metodu.
Školníka dělá už patnáct let a v práci ho překvapí jen máloco. „Celý srpen už dávám školu do pořádku. Seřizuji lavice, mažu zámky, uklízím chodníky a natírám tabule. První školní den musí všechno šlapat,“ vypráví školník. Také on si pamatuje, jaké to bylo, když šel prvně do školy.
„Měl jsem červenou aktovku z vepřovice a moc jsem se těšil. Bylo nás v ročníku mnoho, a tak jsme v první třídě chodili dokonce na ranní i odpolední vyučování,“ vzpomíná Operchalski.
Uklízečka Hana Barchanská navštěvovala školu s nadšením až do třetí třídy. Pak nadšení opadlo. „Přibylo více učení, více povinností, a už to nebylo ono. Ale se svými dětmi jsem školu hodně prožívala. Snažila jsem se, ať se jim daří, a dokonce jsem jim pro zpestření dávala doma malé písemky,“ popisuje.
Ona i její kolegyně udělaly všechno pro to, aby se školákům do lavic chtělo. Utřely, uklidily a vyleštily, co mohly. „Jsme tady čtyři a bereme to útokem. Od oken až po podlahu. Musíme vypucovat topení, vyčistit stupínky pod katedrou, vydrhnout lavice. Nikde nesmí být ani smítko a toalety se musejí blýskat,“ popisuje svou práci Barchanská.
Dělá ji ráda, přesto jsou chvíle, kdy by nejradši změnila profesi. Třeba když se škola maluje a ona musí po malířích či zednících uklízet. Anebo když dojde na sundávání přilepených žvýkaček. „To pak používáme špachtli. Nejvíce jich najdeme pod stoly v jídelně,“ kroutí hlavou uklízečka.
První den ve škole, to je událost, ředitelka Iva Hefnerová si to dobře uvědomuje. A tak i o prázdninách každou chvíli dohlížela na to, aby byla prvního září škola jako ze škatulky. „Sledovala jsem i opravy našeho malého školního divadla a mám velkou radost, že se oprava povedla a stihla v termínu,“ vysvětluje Hefnerová, proč neměla letos o prázdninách skoro žádné volno.
Ale nijak zvlášť jí to nevadilo, ve škole je ráda. Možná i proto, že měla odmalička štěstí na dobré učitele. V první třídě ji dokonce přivítala kantorka, kterou dobře znala.
„Můj první den ve škole, bylo to 1. září 1967, si moc dobře pamatuji. Naší třídní se stala Milada Jurečková, která na mě dohlížela i ve školce. Třídu jsme měli ve škole Dělnická v přízemí, vlevo od ředitelny. Všichni jsme měli nové aktovky a na lavicích tři červené květiny, byly to astry,“ říká dnešní ředitelka školy.
Hlavně bez strachu
Prvňáčkům by popřála hlavně trpělivé rodiče. „Dnes chtějí rodiče po svých dětech víc, než mohou zvládnout. Když jsem ještě byla třídní učitelkou, říkala jsem dětem, ať se nebojí doma ukázat vysvědčení. A rodičům jsem vzkázala, ať si zavzpomínají na svá školní léta,“ povídá Hefnerová.
