Evropská komise musí v ESG reportingu znovu získat důvěryhodnost, říká Lukáš Ferkl z Envitrailu
Evropská komise chtěla byznysu vyjít vstříc a zjednodušit pravidla udržitelnosti. Výsledkem je ale spíše nejistota, která komplikuje plánování i investice. „Asi všichni se shodnou na tom, že to nebylo provedeno šťastně,“ říká spoluzakladatel poradenské společnosti Envitral Lukáš Ferkl. V podcastu Trendy v udržitelnosti, který přináší ve spolupráci s e15 projekt [ta] Udržitelnost, zároveň ale nezapomíná ani na pozitiva. Zejména to, že debata o udržitelnosti se vrací na racionálnější úroveň.
Letošní snaha Evropské komise ulevit byznysu v některých udržitelných regulacích může nadělat víc škody než užitku. Vyznívá tak alespoň hodnocení Lukáše Ferkla, který je spoluzakladatelem poradenské společnosti Envitrail a také předsedou platformy Climate and Sustainable Leaders Czech Republic. Velká část firem sice přivítala záměr Bruselu zmírnit požadavky na povinné vydávání zpráv o udržitelnosti a slevit i v dalších oblastech, podle Ferkla ale panuje shoda, že provedení nebylo šťastné.
„Některé změny byly retroaktivní, což je z mého pohledu hodně špatně. Vnáší to nejistotu do právního řádu. Právní řád, spravedlnost a vymáhání práva jsou přitom něco, na čem stojí samotná demokracie,“ říká Ferkl. Firmám podle něj pomohlo, že se debata o cestě k udržitelnosti vrátila na racionálnější úroveň, na druhé straně panuje obava, jak budou vypadat nová pravidla. Mimo jiné proto, že o nápravu se pokouší ten samý tým, který to už jednou pokazil.
Celá řada podniků zejména počítala s postupným náběhem povinného reportingu, kdy první vlna vydala zprávy podle nového standardu letos a další vlny měly následovat v příštích letech. Nakonec se ale podle návrhu komise odkládají, navíc se mění kritéria, které firmy do nich budou patřit.
„Vy máte reportovat něco, co vyžaduje úpravu vašich vnitřních IT systémů, velké investice do softwaru, ale i třeba procesní změny. Dva roky se na to připravujete a najednou někdo řekne: tak to dělat nebudeme. Firmy v tom mají miliony eur a teď co?“ líčí nastalou situaci Ferkl. Dodává, že Evropská komise se tímto počinem značně zdiskreditovala a přestává být brána vážně.
Jde to i bez regulací
Chyba se podle Ferkla stala už při přípravě směrnice CSRD, která povinný reporting upravuje, protože Brusel neposlouchal hlasy, které se už tenkrát ozývaly. Upozorňovaly na velmi racionální záležitosti: například kde se vezmou ta či ona požadovaná data, nebo zda je třeba přepisovat do nového formátu údaje, která už státní správa dostává ve formě unijně harmonizované. Zároveň chyběla představa, jak rozsáhlé by zprávy podle nové legislativy měly být. Když dnes auditoři prověřují reporty firem, které už je musely vydat letos za loňský rok, ukazuje se, že stačí i minimalistická verze o dvaceti či třiceti stranách. „Některé zprávy mají naopak 400 stránek, také to stačí, ale je otázka, jaká je potom přidaná hodnota takového reportu,“ podotýká Ferkl.
Srovnání Evropy a Spojených států podle experta z Envitrailu ukazuje, že svět k větší udržitelnosti směřuje i bez regulace, takže by bylo nejlepší, kdyby Evropská unie spíše využívala mezinárodně uznávané standardy a nezaváděla úplně nové administrativní nástroje. „Je to vidět třeba u amerických firem. Teď je ta situace složitější s Trumpem, kdy udržitelnost ve Spojených státech dostává pejorativní nádech, ale do té doby měly USA podobné výsledky jako Evropská unie, a to měly udržitelné legislativy daleko méně,“ říká Ferkl.
Ošidné srovnávání
Z jeho zkušenosti se dá říct, že skoro všechny firmy se chovají udržitelně, protože jinak by na trhu těžko obstály. Otázka je, zda jsou udržitelné dostatečně. „Je velice komplikované, jakým způsobem to měřit,“ říká Ferkl. Důležitý je podle něj trend, kam firma směřuje. Envitrail má v portfoliu klienty, kteří se udržitelností vědomě nezabývají, jen dělají svůj byznys tak, jak jim to přijde správné, a jejich uhlíková stopa každý rok klesne o tři až pět procent. „To je třeba v průmyslu velice dobrý výsledek a k dekarbonizaci do roku 2050 to stačí,“ podotýká Ferkl.
Velmi problematické je podle něj naopak porovnávání firem mezi sebou. Platí to i pro poměrně exaktní veličinu, jakou je uhlíková stopa. Přímo v technických normách pro její stanovení je výslovně napsáno, že se uhlíkové stopy firem nemají porovnávat, protože vnější podmínky pro výpočet jsou vždy jiné i u společností zdánlivě podobných.
Velké naděje ohledně srovnatelnosti výsledků v udržitelnosti mnozí vkládali do povinného ESG reportingu. „Osobně jsem k tomu skeptický,“ říká Ferkl s tím, že podle jeho soudu reporty mezi sebou porovnávat nelze. Dokonce ani různé ESG ratingy, kdy firmy dostávají přímo body podle toho, jak moc jsou udržitelné, moc nepomohou. Když se totiž vedle sebe položí ratingové žebříčky od různých zpracovatelů, významně se liší.
Co nutí manažery českých podniků zabývat se udržitelností víc než regulace nebo altrusimus? Slouží zelené transformaci lépe malá technologická řešení nebo velké mediálně lákavé příklady? Proč jsou nezajímavější výrobní firmy, které samy o zelenost moc nestojí, ale tlačí je k ní jejich odběratelé? Dozvíte se v rozhovoru s Lukášem Ferklem.
