První čokoláda, tahání kosti z krku. Osobnosti vzpomínají na Vánoce | E15.cz

První čokoláda, tahání kosti z krku. Osobnosti vzpomínají na Vánoce

Výtvarník František Doubek, primářka očního oddělení strakonické nemocnice Jindra Říhová a spisovatel Ladislav Beran vyprávějí, s jakými zážitky mají spojenou štědrovečerní nadílku.

Nezapomenutelnými se dají nazvat vzpomínky, o které se s námi podělily tři osobnosti z Písku a Strakonic.

František Doubek

Kdyby se mohl písecký výtvarník František Doubek vrátit do nejhezčích okamžiků Vánoc, přesunul by se do roku 1945. Jeho otci tehdy skončilo totální nasazení v letecké továrně a rodina byla zase pohromadě a svobodná.

„Mně tehdy bylo pět let. Pamatuji si, že jsem chtěl zdobit stromeček. Věšel jsem na větvičky skleněné ozdoby a figurky, které byly snad z první republiky. Byly těžké, a tak mi jedna upadla. Povrch byl celý, ale vnitřek na omak rozlámaný. Zatajil jsem to, pověsil ji znovu, ale zase spadla,“ vzpomíná František Doubek.

Rodiče se kupodivu nezlobili. Naopak. „Rozbalili ji a já zjistil, že se ta figurka dá jíst. Byla čokoládová. Dnes je to normální, ale já v té době nic podobného neznal. Byl to pro mě zážitek. Bál jsem se, že dostanu výprask a nakonec jsem zjistil, jak skvěle chutná čokoláda,“ říká ilustrátor.

O Vánocích roku 1945 dostal František Doubek i nejhezčí dárek. První vázanou knížku Povídání o pejskovi a kočičce. „Rodiče mi ji přečetli a mně se moc líbily obrázky v ní. Pořád jsem se ale divil tomu, jak pejsek a kočička visí na šnůře. Nešlo mi do hlavy, jak je možné, že pejsek pověsil kočičku, kočička slezla, pověsila pejska a viseli tam oba,“ vypráví.

Vánoce má František Doubek rád stále. Jedno mu o Štědrém dnu ale chybí. Koledy. „Za mého dětství si vždy celá rodina zazpívala koledy, já hrál na harmoniku a pak jsme šli teprve ke stromečku. Chtěl jsem tuto tradici udržet i ve své rodině. Když byl syn malý, nutil jsem ho hrát koledy. Dnes už se u nás nezpívá. Nejsem si ani jistý, jestli vnučky znají koledy. Je jiná doba,“ dodává.

Jindra Říhová Primářka strakonického očního oddělení Jindra Říhová má Vánoce spojené se dvěma zážitky. Ryze soukromým a profesním. Před léty pro ni sice byly traumatizující, dnes už se jim ale jen usmívá.
„Jako patnáctiletá holka jsem trpěla pocitem, že se nebudu nikomu líbit, protože mám pihy. Pídila jsem se po informacích, co s nimi. Někde jsem se dozvěděla, že když se budu opalovat od února horským sluníčkem, že nebudou tolik vidět. A tak jsem o domácí solárium napsala Ježíškovi,“ vypráví.

Byla si jistá, že dopis došel do správných rukou a pod stromečkem vytoužený dárek bude. Po štědrovečení večeři začalo rozdávání dárků, ale sluníčko mezi nimi nebylo. „Zklamaná z nadílky jsem se neudržela a rozplakala se,“ vypráví lékařka.

Netušila, že rodiče s posledním dárkem otáleli, aby bylo překvapení o to větší.„Měla jsem obrovskou radost, ale s pihami to nedopadlo, jak jsem si představovala. Dvakrát jsem si spálila obličej a sluníčko putovalo do skříně. Mám ho dodnes. A pihy také, ale už mi nevadí,“ poznamenává.

Až jako dospělá si uvědomila, jak to s pihami ve skutečnosti bylo. „Ironií je, že jako malé pětileté holčičce se mi pihy u maminky, kterým jsem říkala to malé kulovaté, líbily. Vlastně jsem si je přála mít. Jen jsem si to jako patnáctiletá nepřipouštěla.“ Druhý zážitek je spojený s profesí oční lékařky. „Do Strakonic jsem přišla jako novopečená lékařka před třiceti lety. Tehdy jsme drželi pohotovostní služby oční a krční oddělení společně a Vánoce samozřejmě sloužili ti nejmladší,“ říká.

Pro očního lékaře byly služby na krčním zvláště stresující, protože tam přece jen častěji přicházejí pacienti s život ohrožujícími zraněními. „Po štědrovečerní večeři je nasnadě, že může přijít někdo s rybí kostí v krku. No prostě případ pro odborníka a ne pro ještě neatestovanou lékařku,“ vzpomíná primářka Říhová.

Asi zapracoval zákon schválnosti nebo pořekadlo „z odříkaného největší krajíc“ a pacient s rybí kostí v krku zaklepal na dveře ambulance.
„Všechno ale dopadlo dobře. Kost jsem nejen objevila, ale bez problémů i vyndala. Nikdy nezapomenu na úlevu, kterou jsme tehdy všichni pocítili. Pacient, sestřička i já,“ dodává.

Ladislav Beran

Nejhezčí Vánoce? Pro píseckého autora detektivních knížek a bývalého kriminalistu Ladislava Berana se staly nezapomenutelnými svátky před třemi roky. Krátce před nimi se totiž narodil jeho první vnuk Ondřej. „Vánoce byly hezké vždy, ale toto potěší každého dědu. Je pravda, že víc jsem si je užíval o rok později, kdy vnuk vnímal stromeček a oči mu jen zářily. O to víc jsme ho museli hlídat, zajímalo ho všechno, co se blýskalo,“ usmívá se.

Když se ho někdo zeptá na nejhezčí dárek, který kdy dostal, neváhá s odpovědí. „Bylo mi asi třináct let a pod stromečkem jsem našel brusle kanady a boty komisky. V té době to bylo něco, protože je měl málokdo. Bruslilo se spíš na šlajfkách, to bylo ostří, které se kličkou přidělávalo na boty,“ vzpomíná Ladislav Beran.

S novými bruslemi se chtěl předvést před děvčaty na rybníku Šarlák co nejdříve. Kanady se ale musely nejdřív přimontovat na boty. Umluvil proto otce, aby došel o svátcích za sousedem ševcem. „Táta vytáhl z králíkárny velkého samce, dal mu za uši a na Štěpána vyrazil i s králíkem jako prezentem k ševci,“ vypráví.

Že je mezi šlajfkami a kanadami rozdíl, zjistil Beran až na zamrzlém rybníce. „Pořád jsem padal, přišel jsem domů s omláceným kolenem, dělal se mi tam rosol. Tu zimu jsem si už nezajezdil, protože jsem měl nakonec nohu v sádře,“ končí své vyprávění spisovatel.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!