Sedmnáctiletá Michaela Hübnerová strávila minulého silvestra i novoroční oslavy jinak, než předpokládala. V porodnici. Ještě větším překvapením pro ni bylo, že její čerstvě narozený syn byl prvním, kdo se v Olomouckém kraji v tehdy novém roce 2009 narodil.
„Termín jsem měla 28. prosince. V rodině si ze mně sice předem dělali srandu, ať počkám do prvního ledna, a nakonec to tak dopadlo,“ vzpomíná maminka Michaela. Do nemocnice v Šumperku ji přijali na konci prosince. „Musela jsem nastoupit, protože jsem měla málo plodové vody,“ vysvětlila Hübnerová.
Protože nebyla plnoletá, nemohla mít malého po porodu hned u sebe. Jeho „poručníkem“ se tak na krátkou dobu stal jeho vlastní otec Tomáš Kukaj. „Musel podepsat nějaký papír a zaručit se za mě, abych jej mohla mít u sebe,“ dodala mladá, dnes již plnoletá, maminka.
Sláva a kamery
Být prvním dítětem kraje má své výhody i nevýhody. A obojí si Michaela Hübnerová těsně po porodu prožila. Poprvé, když za ní i malým Davidem přijel hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík. „Do té doby jsem ho neznala, nevěděla jsem, kdo to je. Také jsem nebyla zvyklá mluvit do kamer, které se na mě najednou sesypaly. Byl to pro mě zážitek. Dostala jsem kvůli tomu v nemocnici dokonce i samostatný pokoj,“ říká s úsměvem Hübnerová.
S gratulací přinesl hejtman i vkladní knížku, na které bylo patnáct tisíc korun. „Díky tomu jsme mohli koupit malému nějaké vybavení a hračky. To nejdůležitější, kočárek, jsem už ale měla dávno připravené,“ říká maminka. Jakmile hejtman s doprovodem médií odešel, mohla Michaela se synem i jeho otcem pokračovat v normálním životě. O zábavu ale rodina neměla nouzi. Než se totiž usadili, stěhovali se několikrát z místa na místo. „Napřed jsem byla chvíli u rodičů, pak jsme bydleli sami v Hrabišíně a teď jsme už sedm měsíců tady, ve společném bytě,“ vzpomíná Hübnerová, která nyní s rodinou bydlí v útulném bytě v budově bývalého statku nedaleko losinského zámku.
A jak tvrdí, teprve tady jsou konečně spokojení.
Že je David čiperné dítě, poznali jeho rodiče už po prvních několika měsících. Už na jaře si David začal sedat, později sám i vstávat. „První jeho slovo bylo táta. Dneska už říká i máma, babi nebo hele a malá,“ vyjmenovala synovu slovní zásobu maminka.
Když se Davídek poprvé postavil, rozbrečela se dokonce štěstím. Dneska pro něj vymýšlí lstivé hry. K chůzi ho láká nejčastěji na telefon. Ten má totiž David mnohem raději než všechny své hračky. „První zuby si přesně pamatuji. Bylo to třiadvacátého srpna. Tehdy měl Tomáš, jeho otec, narozeniny,“ říká s úsměvem Michaela.
Dnes už má David zubů pět. „Myslím, že byl se vším strašně rychlý. I s tou chůzí. Nemá ale ještě jistotu. Na druhou stranu na něj nijak nespěcháme. Chodítko používat nechci, dávám přednost přirozenosti,“ tvrdí Michaela. Jednou v budoucnu by chtěla ještě dceru, ale až za pár let. Zatím si plánuje spíše dodělat střední odbornou školu. Navíc starat se o malého syna není zase tak jednoduché.
David je podle ní velký jedlík a uspokojit jeho apetit stojí někdy úsilí. „Je strašně masový. Maso s kaší je jeho oblíbené. Už jí všechno, co my. Dokonce i knedlík. Akorát mu to nekořeníme,“ říká Hübnerová.
Všechny svátky najednou
A jak vlastně mladý pár přišel na to, že se jejich první dítě bude jmenovat zrovna David?
„Jméno mu vybral tatínek, když jsme společně listovali kalendářem. Neuvědomili jsme si, že bude slavit Vánoce, narozeniny i svátek najednou. Snad nás kvůli tomu nebude jednou proklínat. Budeme se mu to snažit vynahradit tím, že mu budeme dávat dárky i v létě,“ slibuje Hübnerová a dodává, že první rok se synem byl zatím ten nejkrásnější, který prožila.
