První zlato: bláto a zima pomohly Karlu Camrdovi k titulu mistra světa | E15.cz

První zlato: bláto a zima pomohly Karlu Camrdovi k titulu mistra světa

Nejstarší z cyklistické rodiny Camrdů Karel se nesmazatelně zapsal do cyklokrosové historie. V jednom z nejtěžších světových šampionátů získal titul mistra světa.

Když se řekne Karel Camrda, každý sportovní fanoušek v Táboře ví, že se jedná o mistra světa v cyklokrosu. Nezapomenutelné byly televizní záběry na stupně vítězů, kde se světový šampión z roku 1988 v Hägendorfu stále klepal zimou. A to ho možná poznamenalo na celý život.

„Sakra, to je ale zima. Nevím, jak jsem v takovém počasí mohl vůbec jezdit,“ s takovými slovy přišel Karel Camrda na rozhovor. Zatímco já popíjel kávu, mistr světa v cyklokrosu se třásl zimou, usrkával chlazenou colu a po celou dobu ze sebe nesundal bundu. Nezapomenutelný závod, který se jel v zimě a na blátě, nechal na Karlu Camrdovi stopy dodnes.

Z atleta přesedlal na kolo

Sportovní začátky Karla Camrdy patřily fotbalu, který hrával v Meteoru Čekanice. V šesté třídě přestoupil na tehdejší první základní školu v Táboře zaměřenou na lehkou atletiku. Do tajů tohoto sportu ho zasvětila trenérka Alena Bémová.

Zaujal ho cyklistický Závod míru. Jako každé dítě chtěl vyhrávat jako Smolík nebo Moravec. „Toužili jsme se jim vyrovnat. V osmé třídě mi proto rodiče koupili kolo s galuskami,“ vzpomíná.

Prvním závodem byly pro Camrdu Táborské okruhy. „Pamatuji se, že mě kluci vyhecovali. Tak jsem to zkusil a skončil druhý,“ prozradil. To neuniklo zájmu cyklistických odborníků Kalaše, Novotného a Nývlta, kteří ho okamžitě přesvědčili, aby se dal na cyklistiku. „V té době jsem se ale věnoval hlavně atletice. Nechtěl jsem přecházet na jinou školu,  dostudoval jsem na sportovní,“ dodává. Definitivně ho k cyklistice v patnácti letech zlákal učitel Emil Nývlt. Musel si vybrat mezi atletikou a cyklistikou. Zvítězilo kolo.

První medaili vybojoval Camrda v cyklistických barvách ČSAD Tábor na mistrovství republiky dorostenců v silniční časovce jednotlivců. „To už je hodně dávno. Ani si přesně nepamatuji, jaká byla,“ usmívá se při vzpomínce.

Postupně se věnoval silniční cyklistice, cyklokrosu i horským kolům. „Vzhledem k tomu, že v Táboře vzniklo tréninkové středisko mládeže, tak jsem jezdil dokonce i na dráze. Tenkrát mě před nástupem na vojnu lákal trenér dráhařů Pavel Vršecký,“ uvedl.

Karel Camrda se vyučil automechanikem ve Vodních stavbách. Blížil se jeho nástup do vojenské služby a táborský cyklista se rozhodoval mezi Duklou Praha a Rudou Hvězdou Plzeň. Nakonec skončil v Plzni, kde trénoval s dalším mistrem světa Radkem Šimůnkem. Díky dobrým výsledkům v československém poháru se probojoval do české reprezentace.

Náhradník mistr světa

Hned první start na mistrovství světa v roce 1988 proměnil ve zlato. I když mu k tomu pomohla náhoda. Původně byl totiž v nominaci Petr Hric. Ale bahnitá trať ve švýcarském Hägendorfu více vyhovovala právě náhradníkovi Camrdovi z Tábora. „Kdybych nestartoval, tak by to byla velká křivda. I samotný Hric uznal, že za těchto podmínek jsem nemohl chybět,“ vzpomíná cyklista na svoji reprezentační premiéru.

Polovinu trati musel každý závodník běžet v hlubokém blátě. A z toho nejvíce vytěžil Jihočech. „Startoval jsem úplně poslední. Cílem každého z nás bylo jenom dojet. Nasadil jsem si svoje tempo a najednou jsem zůstal úplně sám,“ prozradil svoji taktiku.

Dodnes vzpomíná na slova československého velvyslance, který mu řekl: „Vy jste za mě udělal tolik práce, že minimálně rok nemusím nic dělat.“

Camrda se stal slavným doslova přes noc. Doma ho čekala slavobrána, každý z fanoušků chtěl pozdravit mistra světa. „Ani jsem to nějak moc neslavil. Dal jsem si sklenku šampaňského,“ říká sportovec, který myslel na životosprávu a další závody. Dokázal zúročit svůj potenciál a formu, vyhrával doma i v zahraničí. Na začátku roku 1990 přestoupil mezi profesionály.

„Karel byl talent od Boha a nejnadanější ze všech. Odjakživa byl perfektně fyzicky připravený. Na druhou stranu neměl techniku, na ledě a sněhu patřil k nejslabším,“ zavzpomínal předseda cyklokrosové komise Čestmír Kalaš.

Ještě jednou se Camrdovi podařilo získat medaili ze světového šampionátu. V roce 1992 obsadil v Leedsu druhé místo. Pak se stal i cyklistou roku. Na posledním světovém šampionátu byl v roce 1993 v italské Corve.

Místo trenéra nedostal

„Bylo mi jasné, že cyklokros už nebude olympijským sportem. Nemohl jsem dosáhnout víc a neměl jsem motivaci. Proto jsem chtěl zkusit horská kola a olympiádu. I když to nakonec nevyšlo,“ vysvětluje, proč chtěl odejít.

Přestoupil do České spořitelny, kde vydržel jezdit dva roky. Pak se znovu vrátil do Tábora a ukončil svoji kariéru. „Měl jsem tu nabídku pokračovat jako trenér nebo funkcionář. Z toho sešlo,“ vypráví.
Přitom zkušeností, které by mohl předávat mladým talentům cyklistiky, měl na rozdávání. „Docela mě to znechutilo a do dneška mě tenhle sport nezajímá. Nehledám svoji budoucnost v cyklistice. Je mi smutno i z toho, jak dopadli ostatní naši mistři světa. A jak je naše republika nevděčná vůči těmto osobnostem. Na rozdíl od bývalých fotbalistů, hokejistů nebo atletů si na cyklisty už nikdo nevzpomene. Svaz se vůči nám zachoval macešsky,“ říká.

V současné době Camrda pracuje u jedné táborské firmy jako stavbyvedoucí a chtěl by vstoupit na politickou scénu.

V příště se mohou čtenáři v seriálu těšit na Hanu Randovou, starostku Tábora.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!