První zmínka z roku 993 a silný zápach. Omyly o Ústí

Špinavé, páchnoucí, nezdravé. Přívlastky, které dlouhá desetiletí provázely město Ústí nad Labem, přežívají a kazí mu pověst.

Romantické a úrodné údolí Labe kdysi přitáhlo první osadníky. Dnes Ústí nad Labem vede boj se špatnou pověstí ošklivého průmyslového centra. V tištěných i elektronických zahraničních či mezinárodních průvodcích se stále objevuje převážně jen jako důležitý železniční a plavební bod na trase do Německa.
Podle ústeckého archiváře Vladimíra Kaisera má město řadu zajímavostí, které si zdejší obyvatelé běžně neuvědomují a turistické průvodce je nezdůrazňují.
„U spousty návštěvníků jsem například zažil nadšení z Klíše. A jednu docentku z Vídně jsme nemohli odtrhnout od pohledu na vilu v centru města, navrženou slavným Vídeňanem Otto Prutscherem. Tu, kde dříve sídlila lékařská první pomoc,“ vypráví Kaiser.
Informace o městě dost často překvapí i pobaví. „Všichni dneska opisují od všech. A nesmysl se šíří. Tak se host například dozví, že první písemná zmínka o Ústí je z roku 993. Zřejmě věčný blud. Tím, že údaj vychází z listiny pražského benediktinského kláštera, kterou na přelomu minulého století odhalil profesor Gustav Friedrich jako podvrh, se totiž nikdo nezabývá,“ diví se Kaiser.

Zfalšovali historickou listinu na práva vývozů

Benediktini zfalšovali listinu proto, aby měli historická práva na vývozy z města. První pravá písemná zmínka o Ústí je podle Kaiserových slov v zakládací listině kapituly litoměřické z roku 1056–57.
Za vtipný blud označuje ústecký archivář omyl některého ze svých předchůdců. V roce 1810 byla jako první průmyslový podnik na Ústecku založena kartounka spojená s barvírnou a bělidlem. Firmu podle záznamů vlastnili Herschel & Kantor. „Čas ukázal, že Kantor Herschel byl jeden člověk, ne úspěšná dvojice,“ směje se Vladimír Kaiser.
A do výčtu doplňuje superblud. „Richard Wagner napsal na hradě Střekov operu Tannhäuser. Napsal tu báseň, ale ne operní libreto. To má jinou historii,“ dodává Kaiser.
Zásobu nesmyslů a polopravd o městě Ústí nad Labem doplňují i historici Václav Houfek a Martin Krsek. „Největší nesmysl ale je, že je Ústí ošklivé,“ shodují se.
Spousta Čechů už dlouho v Ústí nad Labem nebyla. Manažerka Helena Kerhatová z Prahy jezdí do Ústí ráda a je si jistá, že se město výrazně mění k lepšímu. „Ale než se stane výletním městem, to asi potrvá. Když říkám známým, kam jedu, ještě hodně jich říká: fuj, chudáku, do toho smradu,“ podivuje se Kerhatová.
Kromě obyvatel sousedních států zatím většina zahraničních hostů nepřijíždí do Ústí nad Labem prvoplánově. Když je sem nepřivede obchod, bývá důvodem pozvání na návštěvu.
Pětasedmdesátiletý Kanaďan Nicolas de Goede je rozený cestovatel. Každé léto nechá své evropské auto v Kanadě, přeplaví se do Holandska k příbuzným a vyzvedne si u nich svůj americký vůz na cesty po Evropě. Odloží manželku v jejím rodném Slovinsku a pak brázdí Evropu. Jeho adresář je plný kontaktů.
„Všichni jsou přátelé, které jsem někde potkal. S těmi z Ústí jsem se plavil na trajektu z Itálie,“ svěřuje se de Goede.
Do Ústí nad Labem přijel od Prahy a měl štěstí na bezvadné počasí. Vjezd do města labským údolím s hradem Střekovem po pravici a Větruší po levici ho okouzlil. „Říkali mi pořád dokola, že jsou z města, které se mi nebude moc líbit, ale já jsem nadšený,“ dodává de Goede.

Opravit nebo zbourat? Ptají se cizinci

Po třech dnech v Ústí odjíždí de Goede se zásobou fotografií Mariánské skály a mostu, hradu Střekov, Větruše, šikmé věže kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ale také odvrácené strany turistické nabídky. Okolí Spolchemie a výjezdu z Ústí přes Předlice.
„To se bude opravovat?“ ptá se, protože má dojem, že mnohé z domů mají historii a bylo by škoda je zbourat. „To se bude bourat?“ táže se při stejném pohledu Řek Jannis Xoveris, který má pocit, že některé ze staveb by bylo zbytečně nákladné opravovat.
I šedesátiletý Jannis Xoveris přijel za přáteli. Je technicky založený a památky i nové stavby posuzuje spíše z pohledu svého povolání stavbyvedoucího. Ale i jeho naprosto očarovala krajina.
„Nejlepší ze všeho byl výlet lodí po řece. Hory s lesy, skály, všechno tak blízko. A klid řeky. Je to úplně jiné, než člunem po moři,“ raduje se Xoveris po vyjížďce Portou Bohemicou 1. do Litoměřic.
Nechává si podrobně vylíčit historii střekovských zdymadel. Okamžitě se zamiloval do Mariánského mostu. Průběžně se podivuje nad domy vysoko v zalesněných stráních, které by v jeho zemi nepřicházely v úvahu kvůli požárům. U kostela se šikmou věží ho zajímá vychýlení. Někdo mu řekl necelé dva metry, jiný dva metry.
Na Wikipedii je věž jen „výrazně vychýlená“, mnoho webů pro turisty uvádí historicky první přesný údaj 1,92 metru. Populární Ústecká NEJ uvádějí padesát let starých 198 cm. Vysvětlením je zatím poslední měření v roce 2008, kdy na žádost a obavy arciděkana o stabilitu kostela kontroloval vychýlení architekt Zdeněk Havlík. Výsledek: 200,9 cm.
Takže za zmatky v číslech může zřejmě jen věž a fyzikální zákony.
Xoverisovi na Ústí nejvíc chybí noční zábava. Má dojem, že všichni obyvatelé si dají své večerní pivo a pak chodí moc brzy spát.
Oba hosté zdaleka si ale nakonec svorně stěžují na stejnou věc. Na málo výraznou propagaci podle nich krásného města ve světovém měřítku. A oba mají díky svým hostitelským rodinám pocit, že Ústečané si v sobě nosí komplex „ošklivého města“ naprosto zbytečně.