Absurdně archaický anglický zákon z roku 1925 o tzv. manželském donucení (marital coercion) učinil z případu Pryceová–Huhne z letošního března případ století. Do učebnic, jak žurnalistiky, tak práva, se zapíše coby případ, v němž si dva výsostně ambiciózní lidé jdou po krku s takovou důsledností a zaslepeností, že se sami připraví o prominentní postavení ve společnosti, o elitní zaměstnání, o svobodu i o náklonnost svých dospělých dětí.
Celou dekádu byli přezdívaní coby zlatý politický pár a v jídelně jejich londýnského sídla (jednoho z mnoha) si přiťukávala elita londýnského finančního, ekonomického, politického i žurnalistického nebe. Kdo by si ještě před několika měsíci dokázal v Anglii představit, že oba budou odsouzeni za maření výkonu spravedlnosti a že je obrněným transportérem odvezou ze soudní síně do vězení? Osm měsíců vyměřil soudce oběma za podvádění spojené se třemi trestnými body na řidičák.
Zatímco syntetická biologie a postupující elektronická komunikace jsou denní připomínkou 21. století, proces Pryceové obnažil spalující žárlivost opuštěné manželky, vášnivou nenávist exmanželů, živočišnost, která byla vlastní postavám Homérovy a Shakesperarovy fantazie, ale kterou byste nečekali u dvou veskrze moderních a mezinárodně uznávaných Britů, v jejichž pravomoci byla dosud rozhodnutí měnící osudy národů.
Hlavní postavou této tragédie je nejznámější anglická ekonomka Vicky Pryceová, která ve své oslnivé kariéře měla v šedesáti letech našlápnuto do Sněmovny lordů. Budou tomu tři roky, co její sledování fotbalu přerušil Chris Huhne, s nonšalantním oznámením, že ji po 25 letech manželství opouští a jde do pracovny sestavit prohlášení pro tisk, protože bulváru se podařilo odhalit jeho milostný románek s lesbickou poradkyní.
Ministr koaliční vlády Chris Huhne byl kolegy považován za nepříjemného, chorobného ctižádostivce, který se vzdal rodiny kvůli partnerce, jíž Pryceová začala důsledně přezdívat „ten tvůj … (sprosté slovo) chlap“, a když se o ní byla nucena zmínit v textu, psala „ona“. Nefotogenický pár Huhna a jeho přítelkyně působil negativně i na čtenáře a voliče. Zatímco Huhnova popularita klesala, Vicky Pryceová byla opakovaně zvána do televizních debat a kromě uznávané expertky se stala autoritativní mediální osobností vzbuzující sympatie.
Přesto, že byli Huhne a Pryceová rozvedeni, na pohled křehká ekonomka zřejmě čekala, že aféra se statnou lesbičankou dříve nebo později vyšumí. Těžko říct, jestli její pohár hořkosti přetekl ve chvíli, kdy zjistila, že bývalý manžel je v novém vztahu dlouhodobě spokojený, nebo jestli se nedokázala smířit s tím, že po letech, kdy ze svého platu financovala manželovu politickou kariéru, si rozvodovým vyrovnáním připadala okradená. Vždy do morku kostí profesionální Pryceová zaskočila najednou několik novinářů tím, že při rozhovorech měla často na krajíčku a že se začala svěřovat s informacemi, které mohly poškodit Huhnovu kariéru.
Tříbodová zrada
Skoro šedesát stránek e-mailů, které si Pryceová posílala s politickou redaktorkou Sunday Times a s redaktorem Mail on Sunday, podrobně odhaluje proces, během něhož se prominentní ekonomka rozhodla, že riskne vlastní soud jenom proto, aby ukončila kariéru nenáviděného exmanžela. A otce svých tří dětí. Rozhodla se, že bude hrát oběť dotlačenou v roce 2003 manželem k tomu, aby na sebe vzala jeho dopravní přestupek (překročení povolené rychlosti). Chris Huhne tehdy coby poslanec opakovaným telefonováním v autě nebo rychlou jízdou vyčerpal všechny trestné body a hrozila mu ztráta řidičského
průkazu. Před volbami by tak měl problém dostat se do vlastního okrsku. Huhne proto do příslušného formuláře vyplnil jméno manželky.
To mu neprojde...
Pryceové se to nelíbilo, postěžovala si přítelkyni a dceři z prvního manželství, ale teprve když ji Huhne opustil, začala hledat způsob, jak by se s pomocí nešťastného řidičáku mohla manželovi pomstít. „Chci ho zničit a chci, aby se tak stalo co nejdříve,“ e-mailovala novinářce ze Sunday Times. Nabonzovala Huhna hned několika novinářům; ti se ho opakovaně na jeho přestupek ptali, ale on opakovaně zapíral.
Pryceová samozřejmě sama nechtěla skončit před soudem, natož ve vězení, a protoněkolik měsíců kličkovala. Nakonec si ale vymohla od dvojích novin písemné potvrzení, že když zveřejní ministrův přestupek, ona coby zdroj informace zůstane v anonymitě. The Times se snažily Pryceovou ochránit, ale policie jim nedala šanci a musely nakonec s vyšetřovateli spolupracovat. Navíc se ukázalo, že ekonomka je vypekla tím, že „exkluzivně“ pracovala se dvěma listy najednou. Chtěla mít jistotu, že někdo Huhna, v době skandálu úspěšného ministra a potenciálního kandidáta na lídra liberálních demokratů, skutečně „odstřelí“.
Když stála před soudem, právníci poradili feministce (už před dvaceti lety donutila své podřízené v bankovním sektoru, aby vyklidili z nástěnek a stolů fotky pohledných nahotinek) a mediálně proslulé ekonomce, aby se bránila prostřednictvím tzv. marital coercion, tedy tím, že byla svým tehdejším manželem donucena, aby se dopustila protiprávního chování. Protistrana velmi srozumitelně argumentovala tím, že použití zákona z roku 1925, ke kterému se dnes může utéct jenom zlomek společnosti (mohou se jím hájit pouze manželky a v Anglii neuzavírá sňatek ani padesát procent kohabitujících párů), je absurdně archaický.
Právník v čele obžaloby chtěl, ať si porota položí otázku, jestli člověk, který má nejenom profesionální kariéru, ale stál a stojí v čele významné instituce, může být natolik nesvéprávný a ustrašený,že se nechá přimět manželem k spáchání trestného činu. Pryceová ve snaze přesvědčit porotu, že byla obětí, zveřejnila dokonce i to, že ji v roce 1990 manžel donutil k potratu, protože novorozeně by komplikovalo jeho slibně se rozbíhající politickou kariéru. Jenomže hned druhý den se britská veřejnost mohla dočíst, že Pryceová s pláčem přiznala, že tři roky poté se nejmladší syn Pryceové narodil přesto, že její
exmanžel chtěl, aby šla k potratu znovu.
„Jedná se o ženu, která umí lhát a která je velmi manipulativní,“ tvrdil žalobce. Když přehrávali nahrávku, v níž se uznávaná a jemně působící expertka změní v křičící fúrii, přeskakující hlas Pryceové z nahrávky vibroval sálem a ona se pak opakovaně porotě omlouvala za nadužívání sprostých slov. Ale ještě mnohem nepříjemnějším momentem procesu byl okamžik, kdy zveřejnili několik textových zpráv mezi Huhnem a jeho nejmladším synem. Nejenom že obviňovaly ministra ze lži a ze spáchání podvodu – byly také intimním dokladem tragického, bezútěšně smutného rozkladu rodiny po rozvodu.
Dva hroby
Jakmile porota jednomyslně prohlásila Pryceovou vinnou, ekonomka zůstala stát s pusou dokořán otevřenou. Přesto, že na ní visely všechny oči v sále,nedokázala skrýt svůj hluboký šok.Zvyklá tvrdě pracovat, ale vždycky vítězit, Vicky vůbec nebyla schopná pochopit, co soudce říká. Ona a za mříže? Pryceové se nakonec podařilo Huhna společensky znemožnit, připravila ho o jeho hvězdnou politickou kariéru a přivedla ho do vězení. Britská veřejnost je upřímně překvapená.
Nepříjemně, protože většina si nikdy nedovedla představit, že zahrávání si s řidičákem by mohlo vést k uvěznění. Příjemně, protože je to jeden z mála příkladů, kdy britská justice měří stejným metrem, padni komu padni. Soudce řekl Vicky Pryceové, že je „nečestná manipulátorka“. Vicky Pryceová, rozená Courmouzisová, svou rodinu potopila v tragédii, která se může měřit
s těmi, co proslavily její rodné Řecko. Jak říká jedno čínské přísloví: Kdo se mstí, měl by kopat hned dva hroby. Pryceová a Huhne byli zlatým párem liberálních demokratů. Jedenáctého března rozsudkem soudu přišli o všechno. Pryceové se podařilo, co si předsevzala. Svého manžela zničila. Ale cena, kterou za to celá její rodina platí, je nepříčetně vysoká. A to bez započítání dvou set tisíc liber, jež musejí oba uhradit za soudní líčení.
