Přemýšlím o tom už několik let, ale nikdy jsem krev nedarovala. Dnes jsem tu poprvé. Stanice dárců krve.
„Tenhle dotazník si pozorně a v klidu přečtěte a vyplňte. Potom přijďte zase za mnou,“ říká hned u vchodu vrchní sestra.
V šatně jsem dostala lísteček. Jako v divadle, jen za to nic neplatím. Jsem nervózní a příšerně se potím. Snažím se soustředit. Na podmínky pro odběr krve. Měla jsem někdy úzký kontakt s osobou infikovanou HIV? S nemocným AIDS? Infekční žloutenkou? V rodině se nesmí vyskytovat Creutzfeldt-Jacobova nemoc, dárce se v posledních šesti měsících nesměl nechat tetovat ani propíchnout uši. Svou krev navíc nemůže darovat ani ten, který byl v Británii nebo Francii déle než šest měsíců v letech 1980 až 1996. Hrozí tu teoretické riziko Creutzfeld–Jacobovy nemoci. Jsem v klidu, to jsem žila v Liberci.
Vše ztvrzuji svým podpisem. Přijímací kolo ale nekončí. Jdu na sesternu. Měří mi tam tlak, v pravém podpaždí svírám digitální teploměr. Do toho všeho se sestrou doplňujeme údaje z dotazníku.
Pak musím do laboratoře. Píchají mě do prstu, berou vzorek krve a zjišťují krevní skupinu. Mám áčko, ale podrobnosti se dozvím až při dalším odběru. A jedu dál, už mě čekají v dalších dveřích. Doktor Petr Biedermann, primář transfúzního oddělení. Dnes má službu on. „Kolik asi tak vážíte?“ ptá se. Dárci musí mít přes padesát kilogramů. Vše je v pořádku.
Klepou se mi ruce
Blíží se finále. Umýt ruce až nad lokty, odložit svetr. Sestra je milá, všichni se tu na mě usmívají. Pumpuji se zaťatými pěstmi. „No ty jsou krásný! A obě dvě,“ chválí sestra moje žíly a vysvětluje, co se bude dít.
Nervozita vrcholí. Trochu se mi klepou ruce, buší srdce, ale snažím se usmívat. Sestra mi zavádí do žíly jehlu. Ani to nebolelo. „Teď vás ruka může trochu brnět. Ale to je od toho, jak je zaškrcená. Kdyby se vám udělalo špatně nebo se cokoli dělo, řekněte mi,“ říká žena.
Pozoruji sáček, kam mi odtéká rudá tekutina. Je na jakési kolébce, která s pytlem hýbe, aby se krev nesrazila. Stále se mě ptají, zda mi není zle. Doma by mi bylo lépe, ale není to tak hrozné. Vlastně mi je celkem fajn. Nervozita ze mě pomalu opadá. Zvláštně mě hřejí nohy. Jde to rychle. Pytlík se naplnil za necelých deset minut. Sestra mi vyndala jehlu a zalepila ranku. Plazma se obnoví za čtyřiadvacet hodin, ostatní složky do deseti dnů.
Jsem na sebe hrdá. Dostávám propisku, odznáček a balíček se sušenkami, čokoládou a pitím. Uvařili mi kávu a pobízejí mě, ať hodně piju a odpočívám. Dnes nesmím dělat nic fyzicky náročného. Jsem unavená, špatně se soustředím, mám pocit, že nejvíc krve mi odteklo z mozku.
Hlavně nehladovět
Pár rad na závěr: Lidé, kteří se chystají na odběr, by měli večer a ráno před odběrem jíst pokrmy s co nejnižším obsahem tuků a dostatečně pít nealkoholické nápoje. Hladovět není správné. Pacient musí být lačný při odběrech pro rozbor krve, nikoli pro její darování.
Jako nežádoucí účinky po odběru se mohou objevit krevní výrony, modřiny v místě vpichu do žíly a okolí nebo mdloby. Těmi trpí převážně hladovějící a nedostatečně zavodnění dárci.
Každý ví, že:
Sestra odebírá 450 mililitrů krve, což je asi deset až patnáct procent obíhajícího množství krve v těle.
Ženy mohou darovat krev čtyřikrát ročně, muži pětkrát.
Trvanlivost krevních konzerv je až pětatřicet dní při teplotě dva až šest stupňů Celsia. Potom se musí zlikvidovat.
Při laboratorním vyšetření lze odhalit příznaky infekčního zánětu jater, známky přítomnosti infekce virem HIV nebo třeba syfilis.
Každý člověk v České republice přijme za svůj život v průměru čtyřikrát krevní transfuzi a dvanáctkrát přípravek vyrobený z lidské krve.
Krev nejde uměle vyrobit.
Lékaři nerozlišují vzácnější nebo méně potřebné krevní skupiny, i když rozložení jednotlivých skupin v populaci není rovnoměrné. Ale čím méně se nějaká skupina vyskytuje, tím méně je jí i mezi dárci. Proto veškerá krev, ať je jakékoli skupiny, je potřebná.
Kde na to?
Místo odběrů: Stanice dárců krve,
ulice L. B. Schneidera,
České Budějovice
Otvírací doba: Pondělí 6.30–9.30 hod., čtvrtek 6.30–9.30 hod. a 14–17 hod., pátek 6.30–9.30.
Telefon: 387 873 333-5
A co za to?
Dárci krve mají nárok v den odběru na placené volno. Přesněji čtyřiadvacet hodin od počátku cesty na transfuzní stanici.
Dárcovství je bezplatné, ale dárci mají úlevu na daních. Za bezplatné darování krve má dárce nárok na snížení základu daně z příjmů o 2000 Kč. Zaměstnancům stačí předat mzdové účetní potvrzení z nemocnice, pro podnikatele je ve formuláři na daňové přiznání speciální kolonka.
Pojišťovny dárce zvýhodňují například přídavky na vitaminové přípravky, lázeňskými pobyty a podobně.
V Čechách je nejběžnější „áčko“, Jihočeši nejsou výjimka
Primář transfuzního oddělení v českobudějovické nemocnici Petr Biedermann má za sebou asi šestnáct odběrů krve. Všichni Jihočeši ale tak zodpovědní nejsou. „Stále jsme nedosáhli hladiny čtyř procent dospělé populace v regionu,“ říká lékař.
Mají Budějovičané nějakou nejčastější krevní skupinu? Existují v tom krajové rozdíly? Výskyt krevních skupin v Jihočeském kraji odpovídá průměru středoevropské populace. Řekl bych, že v regionech v současné době není žádné rozlišení.
Jakou tedy máme nejčastější krevní skupinu? Nejčastější krevní skupinou pro celou Českou republiku je skupina A.
Je dárců dostatečné množství? V loňském roce jsme měli rekordní nárůst počtu nových dárců, nejvíc v historii. K 31. prosinci loňského roku jich bylo přesně 9841. Ale přesto si myslím, že dárců by mělo být ještě víc. Stále jsme nedosáhli hladiny čtyř procent dospělé populace v regionu, je na čem pracovat.
Je to problém? Projevuje se to hlavně tím, že nemáme dost velkou rezervu dárců s neobvyklou skupinou krve. Když se objeví takový pacient a potřebuje velké množství transfuzních přípravků, zásoby jsou malé. Čili ještě pořád dárce potřebujeme.
Stalo se už někdy, že byste dárce odmítli, protože byste měli krve dost? Ještě jsme nikdy žádného dárce neodmítli. Ale může nastat situace, kdy je spotřeba běžných krevních skupin v nemocnici menší. Proto se snažíme množství dárců regulovat tím, že je aktivně zveme k odběrům podle našich aktuálních zásob.
