Ragby? Rybičky rybáři je dou s šiškou a zlomenými žebry

Před očima mi běží momentky z televize, kdy francouzská metráková ragbyová ikona Sebastien Chabal složí k zemi soupeře z Nového Zélandu. Ten se po nějaké chvíli otřesený pokouší postavit na nohy a odlézá po čtyřech.
Ragby? To je přece sport tvrdých, namakaných chlapů, kteří se na hřišti střetávají v osobních soubojích, strhávají se na zem a ze hřiště pak odcházejí v lepším případě s roztrženým obočím, v tom horším s vykloubeným ramenem nebo zlomeninou.
Ačkoliv mě tenhle sport vždycky lákal, pocity, se kterými jedu na první trénink, jsou zvláštní. Přestože se nejedná o trénink reprezentace, ale o přípravu PíStu, jak si společný tým Strakonic a Písku říká. Když strakoničtí zakládali svůj klub, obcházeli prý známé se třemi otázkami: Máš kladný vztah ke sportu? Máš rád zlomená žebra? Rád lámeš žebra? Když dotazovaný odpověděl kladně na dvě otázky, hned ho draftovali. Alespoň to tak píší na svých internetových stránkách.
„Odejdu vůbec po svých?“ ptám se sám sebe, když dorážím na hřiště do Smrkovic.

Hřiště si udělali sami

Zelený plácek na kraji vesnice. Písečtí ragbisté si ho našli a pečují o něj. Za to nemusí obci platit za pronájem. Vedle hřiště jsou dvě stavební buňky jako šatny a za nimi malý rybníček. Trochu zvláštně tu působí dětské hřiště za jedním háčkem - ragbyovou bránou ve tvaru písmene H.
„Jdeš jen na zkoušku?“ ptá se mě v šatně Petr, kterému spoluhráči říkají Morče. Chvíli váhám, co říct. Nakonec přiznávám, že jdu na reportáž. „To nevadí. Tak můžeš klidně začít,“ pokračuje, a když mu odvětím, že jsem stejně z Budějovic, i na to má odpověď. „Sem taky jezdí kluci z Budějovic. V tom by nebyl problém,“ usmívá se.
O nové hráče stojí. Oba kluby už nějaký rok fungují, ale ragby tady zatím úplně neprorazilo. „Je kouzelné, že se tu uplatní jakýkoliv typ hráče od malého tlustého po vysokého hubeného,“ vysvětluje trenér Zdeněk Albert. Začínáme klusat kolem hřiště a nahráváme si s míčem ve tvaru šišky. „Tohle není americký fotbal,“ upozorňuje mě Morče, když hodím míč jednou rukou a ještě k tomu na hráče dopředu. Ragby je totiž na první pohled nelogický sport v tom, že hráči musí přihrávat obouruč, i když běží do útoku, musí jít míč dozadu. Jak někdo přihraje spoluhráči před sebou, je v ofsajdu a míč získává soupeř.
První lekci mám za sebou a tuším, že to ještě nebylo to nejhorší.
Po strečinku přicházejí na řadu nahrávky. Na malém prostoru, obouruč a míč nesmí spadnout na zem. Za nějakých deset minut už máme za sebou asi padesát kliků. Deset je trest za každý míč na zemi.
Po přihrávkách přichází na řadu takzvaná čertovská ulička. Za sebe se postaví tři dvojice hráčů s molitanovými chrániči a za nimi je ještě sedmý. Úkol toho se šiškou v ruce je rozrazit tři dvojice, proběhnout a nakonec ještě přetlačit hráče na konci.
Nechoď tam hlavou! Neotáčej se bokem! Pojď naplno! Jen pár pokynů, které zaznívají od trenéra a několika zkušených hráčů.
Do uličky se pouštím i já a kupodivu to jde hladce. Ovšem jsem nováček, a tak mě ostatní nechávají.
Co je opravdový náraz, zjišťuji při dalším cvičení. Jeden hráč musí vběhnout s ragbyovou šiškou do dvou. Když je neprorazí, přiběhne další a pomáhá mu je odtlačit. Vezme si míč, který podá třetímu vzadu. Ten zakřičí hop a všichni pak vyběhnou v obráceném pořadí k další dvojici obránců a všechno jde nanovo.
„Tak takhle ne!“ zakřičí kouč. Začne sedmiminutové školení, jak se správně postavit za hráče, jak přebírat míč a zaklínit do sebe ramena způsobem, aby nedošlo k nějakému úrazu. Po školení začínáme znovu. Za chvíli zase stojíme a trenér pokračuje ve vysvětlování.
Není to jednoduché pochopit. Ze začátku všechno sleduji zpovzdálí a snažím se najít systém. Nikdo mě do ničeho netlačí a nenutí. „Není to jako fotbal, kde přijdete a už můžete hrát. Tohle je složitější a chce to čas,“ dodává kouč.
Ze začátku to dělal tak, že se nováčkům věnoval na úkor ostatních. Ti pak třeba na další trénink nepřišli a byla to zbytečná práce. Teď je to obráceně. Na prvních dvou nebo třech trénincích je normálně začlení, a teprve když u nich uvidí zájem a chuť se přidat, je u nich pořád.

Náraz a pád

I já se vydávám do souboje. Jen co dobíhám a stavím se za oba hráče, abych jim pomáhal odtlačit soupeře, je u mě trenér a začíná vysvětlování. Takhle se to člověk nejlíp naučí. Jako třetí hráč beru míč a rozjíždím další akci. Nabíhám do protihráče a následuje náraz do molitanového chrániče. Klesám k zemi. Je to lekce za to, že jsem se pořádně nezapřel.
Dvakrát jsem pak dostal rukou do obličeje, ale jinak jsem nic dalšího neschystal. Následuje běhání s nahrávkami nebo nácvik útoků. Jsem v obraně a bránění protihráčů mi připomíná dětskou hru na rybáře. Jen chytám dospělé chlapy se šiškou.
Teploměr ukazuje kolem čtyř stupňů, je tma a drobně, ale hustě prší. Tohle byl předposlední podzimní trénink. V neděli hrál PíSt poslední podzimní utkání. V Radošovicích hostil RC Praga B a prohrál. To je u něj normální. Tenhle tým zatím nevyhrává, ale zlepšuje se. Na jaře už bude chtít konečně získat nějaký bod.
„Ovšem to teď není podstatné. Hlavní je, že hráči mají chuť trénovat a učit se,“ dodává kouč, který dojíždí z Prahy. Středeční trénink byl prý slabší. Přišlo zhruba dvacet hráčů. Normálně jich je víc, ve věku od patnácti let až do čtyřiceti.
„Tak ve středu čau,“ říká mi Petr, když odcházím ze šatny, a zve mě na další trénink. Možná by mě brali, kdybych na sobě začal pracovat, a já zase vidím, že ragby nespočívá jen v síle a důrazu. Člověk u něj musí taky hodně myslet a uplatnit se asi opravdu může kdokoliv, protože každý má jiné úkoly.