Rodiště antického lékaře Hippokrata. Stopy paměti časů na každém kroku, to je řecký ostrov Kos, jeden z největších v souostroví Dodekanes v Egejském moři.
Když v roce 1933 postihlo ostrov Kos rozsáhlé zemětřesení, odkryly pohyby země množství antických památek, nejvíce ve stejnojmenném hlavním městě Kos, které se tak stalo jedním velkým archeologickým nalezištěm. Ostrov Kos však bývá v posledních dvou letech skloňován v médiích zejména v souvislosti s uprchlíky z Afriky a Blízkého východu. Lidé se bojí navštěvovat tento panensky krásný kus země. Ke své škodě. „Loni sem připlouvali tamhle na tu pláž naproti policejní stanici,“ ukazuje mi Lenka, delegátka cestovky, „letos ve městě nejsou. Na ostrově jich zůstalo přibližně 450 ve sběrném táboře v horách. Pokud přicházejí do města, většinou v souvislosti s návštěvou nemocnice, tak jen ve skupinkách maximálně deseti lidí a to ještě za doprovodu pracovníků tábora,“ vysvětluje.
Na letišti v Antimachii, které je mimochodem strategicky položené uprostřed Kosu, takže je odtud přibližně stejně daleko na východní i západní část ostrova, mají k dispozici ve stojáncích zdarma mapy ostrova i hlavního města. Bez obav se tak vydávám do přehledně značených ulic Kosu, směrovky navedou na nejdůležitější místa, do archeologického parku, muzea, na agoru i do antického odeionu, nemohu vynechat Hippokratův platan, stařičký strom, podepřený kovovou konstrukcí, pod nímž údajně lékař přednášel svým žákům, nejspíš to však bude nějaká pozdější odnož původního platanu. Vláčkem nebo pěšky se dá též podívat do čtyři kilometry vzdáleného Asklepionu, kde se nacházel starověký léčebný chrám.
Byla jsem se v Kosu loni podívat, když připlouvali. Vezli jsme jim deky a suché oblečení. Byli mokří, zoufalí a vyděšení. Jediné čím mohli turisty pohoršovat, bylo to, že poněkud páchli. Jinak s nimi nebyl žádný problém
Za dva dny strávené v hlavním městě potkávám pouze tři ženy v muslimských šátcích, jinak moderně oblečené. Dvě kráčejí s kabelkami po korzu na nábřeží, jedna po boku manžela. „To jsou příslušníci zdejší turecké menšiny, kteří tady žijí v souladu s místními od nepaměti. Však je turecký Bodrum, někdejší Halikarnas, odtud na dohled,“ ukazuje Lenka pás pevniny na obzoru. V přístavu spatřím vojenskou loď s posádkou, která nevypadá, že by očekávala jakýkoli konflikt. Kotví zde jen pro všechny případy.
Kefalos
„Mnozí lidé mají strach a nejezdí ani sem, na Kefalos na opačném konci ostrova,“ posteskne si Evangelia, manželka restaurátora ze Starého Kefalu. „Byla jsem se v Kosu loni podívat, když připlouvali. Vezli jsme jim deky a suché oblečení. Byli mokří, zoufalí a vyděšení. Jediné čím mohli turisty pohoršovat, bylo to, že poněkud páchli. Jinak s nimi nebyl žádný problém.“ A i když jich už je většina pryč, stále pořádají sbírky pro potřebné v rámci ostrovní křesťanské charity. Soucitní Řekové, ač sami chudí, pomáhají, kde mohou a jak mohou. Místní obyvatelé si nestěžují, ale taverny a penziony zející prázdnotou skýtají neutěšený pohled. Je zřejmé, že ti, kteří pracují jen přes sezonu v turistickém byznysu, to nebudou mít v zimním období snadné.
A přitom je tu skutečně krásně, ať se podíváte do kterékoli části ostrova. Funguje zde bezchybně místní autobusová doprava, jezdí se načas a podle jízdních řádů vyvěšených v oranžových budkách při silnicích. Lze si tak naplánovat výlety i individuálně a za týden si projet celý ostrov. A že je co objevovat. V Kefalu například vykopávky byzantské baziliky agios Stefanos, s fotogenickým ostrůvkem a kostelíkem agios Nikolaos v moři naproti pláži. Zbytky chrámu jsou i pod hladinou a je možné se k nim potápět.
Lidé jsou vstřícní, pohostinní a milí. Paní Maria nemá v krámku lilek, který si chci koupit. „Počkejte chvíli,“ usměje se, nechá mne v obchůdku zcela samotnou a za chvíli mi přinese dva lilky ze své zahrádky. Zadarmo. A jestli mi prý nevadí, že jsou malé. Divím se, že mne nechala o samotě a důvěřovala, že nic neodnesu. Příležitost přece dělá zloděje. „Na ostrově se nekrade,“ vysvětlí bezelstně. Řekové přijedou na kole nebo na skútru do přístavu, nechají je nezamčené u mola, nastoupí na loď, a když se večer vrátí zpátky, jejich dopravní prostředky jsou netknuté.
Cesta do Starého Kefalu, který má 4,5 tisíce obyvatel, a kde bydlí stabilně i většina majitelů penzionů, hotýlků a taveren na pobřeží, trvá pěšky tři čtvrtě hodiny, někteří jedinci sem do kopce i rekreačně běhají, luxusní klimatizovaný autobus sem dorazí za zhruba deset minut. Výhled shora a z rozvalin někdejší johanitské pevnosti na zátoku s pláží Kamari je zážitek nejen pro fotografy. Zážitkem jsou i místní pekárna a cukrárna s mnoha druhy typického řeckého chleba a jedinečných variant sladké baklavy.
Na dně sopky
Z přístavu v Kamari vyplouvají pravidelně lodě na ostrov Nisyros, který je stejně jako většina zdejších ostrovů vulkanického původu a lidé sem jezdí především pro nevšední možnost sestupu na dno spícího vulkánu. Obklopen horami s nejvýše položenou vesničkou Emborio, odkud je vidět na celý ostrov, jenž má rozlohu jen necelých 42 kilometrů čtverečních, kráter smrdící sirnými výpary z děr občas vypustí proužek dýmu a nenechá člověka na pochybách, že se uvnitř stále cosi chvěje a mohlo by se probudit ze snu.
Přístav, a zároveň hlavní město, Mandraki je bělostný s modrými vymalovanými okenicemi a dveřmi, osvícený sluncem, zaštítěný mužským klášterem zasvěceným Panně Marii Spiliani (P. M. z jeskyně) a poskytne po návratu z horkého vulkánu potřebný stín v úzkých uličkách plných květin a všudypřítomných řeckých koček. Od kláštera je nádherný výhled na moře a nedaleký ostrov Giali, kde se těží pemza a obsidián.
Plavba na Kalymnos
Ostrovem lovců mořských hub bývá nazýván Kalymnos vzdálený od města Kosu 34,3 kilometrů. S koupáním v moři u menších ostrůvků sem pořádají plavby mnohé soukromé společnosti na lodích nejrůznějších tvarů, většinou jde o rádoby kopie pirátských korábů, leč s plně moderním motorem a vybavením. I když ani to moderní vybavení nebývá vždy spolehlivé, a tak když se zasekla kotva po snaze o odplutí z malinkého ostrůvku Plati, museli námořníci vyhrnout rukávy a vytáhnout kotvu ručně. Zpočátku se nedařilo, některé turistky i přes opálení bledly, když zjistily, že zde není signál, aby mohly dát zprávu mobilním telefonem domů, že nevědí, zda se vůbec vrátí. Námořníci za umaštěný kotevní řetěz uvázali lano a tahali, táhli. Kotvu nevytáhli. Když se však zapojili neohrožení italští výletníci a tahali, táhli, společnými silami kotvu po půlhodině vytáhli. Poté už plavba probíhala klidně.
Kalymnos je opět jeden z větších ostrovů Dodekanes, je zde námořní muzeum, spousta taveren a restaurací, krámků v úzkých uličkách a lodí v přístavu Pothia, nad nímž se tyčí impozantní skála s monumentálním křížem a byzantskou bazilikou. Stálo by za to, aby tady byl delší čas na prohlídku, ale s kotvou jsme se zdrželi a tak se brzy vracíme zpátky na loď.
Řecké jídlo
Středomořská kuchyně a zejména ta řecká je lahodná, chutná, zdravá a přitom jednoduchá. Čerstvá zelenina dozrálá na slunci, čerstvé ryby vylovené týž den, kdy se snědí. V přístavech po ránu bylo možné si je koupit od rybářů vracejících se z lovu za pět až deset eur za kilo podle druhu ryb. K tomu si cestou do hor natrhat divoký tymián a rozmarýn i oregano a spolu se šťavnatým citronem to vše upravit na místním olivovém oleji, to vše poskytne pohostinný Kos, stejně jako grilované ryby i ostatní druhy masa v tavernách spolu s kupou salátu s ovčí či kozí fetou. Baklavu nebo jogurt s medem jako dezert, k tomu některé ze zdejších vín a dodá bonus, který je k nezaplacení: usměvavé, ochotné a milé lidi.
| Řecký ostrov Kos je třetím největším v souostroví Dodekanes v Egejském moři s rozlohou 290 kilometrů čtverečních. Na délku měří 45 kilometrů, na šířku 10. Ostrovem se táhne pohoří Dikeos s nejvyšší horou Dikeos s 846 metry nadmořské výšky. |
