Ředitel měl z ruštiny čtyřku, archeologovi nešly počty | E15.cz

Ředitel měl z ruštiny čtyřku, archeologovi nešly počty

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Ve svém oboru něco dokázali a zastávají vysoké posty. Ne vždy se ale jejich vysvědčení skvělo samými jedničkami. Hradecké osobnosti se pochlubily svými školními výsledky.

Když se budeš špatně učit, nikam to nedotáhneš. Tak straší někteří rodiče své potomky. Známí Hradečáci se ale shodují, že člověk nemusí mít jen jedničky, aby něčeho dosáhl. Například ředitel základní školy a místostarosta bojovali s jazyky, archeolog a házenkářka zase neměli rádi matematiku. A ředitelka knihovny? Ráda chodila na náboženství, zato hru na hudební nástroj šidila.

Místostarosta Hradce Pavel Vejvar Zatímco na základní škole měl Pavel Vejvar jedničky ještě dlouho na druhém stupni, na střední škole bojoval s jazyky. „Kdyby profesor Reisner ze školy neodešel, tak bych asi nedostudoval,“ směje se dnes sedmapadesátiletý místostarosta. Vzpomíná tak na němčináře jindřichohradecké obchodní akademie. Pavel Vejvar tvrdí, že se dobře učil, ale na jazyky prý nemá hlavu.
Na němčině neměl rád memorování pouček, ustálených spojení a sloves. „Vyvolal mě k tabuli, ale nebyla to žádná sláva. Pak mi ukázal čtyři prsty a zeptal se, co chci za známku. Řekl jsem jen čtyřku a on jen dodal: Tak vidíte, že jsme se shodli,“ vypráví místostarosta.
Za pěkné vysvědčení od rodičů ani prarodičů žádné odměny nedostával. „Svoje dcery jsme také neodměňovali,“ říká Vejvar.

Ředitelka knihovny Jiřina Kadlecová

Když se před Jiřinou Kadlecovou vysloví slovo vysvědčení, první, co ji napadne, jsou razítka, která dostávala na hodinách náboženství. „Pan farář nám na konci roku dával do sešitu veliké razítko, které nahrazovalo formulář vysvědčení, a zvláštní kouzlo pro nás mělo to, že jsme si známky mohli navrhnout a napsat sami,“ vzpomíná Kadlecová.
Také se jí vybavuje, jak jí jako dítěti vrtalo hlavou známkování v hodinách hudby. „Jak mohl pan učitel hudby poznat, jak moc jsme pilní, když není u toho, když doma cvičíme nebo necvičíme?“ říká Jiřina Kadlecová. Na vysvědčení se v hudební škole totiž objevila i známka za píli.
Když nastoupil do první třídy syn Jiřiny Kadlecové Jan, zrovna nastala doba, kdy učitelé psali na vysvědčení slovní hodnocení. „Dodnes si vybavuji slzícího prvňáčka s vysvědčením. Myslela jsem, že je to kvůli hodnocení, nakonec se ale ukázalo, že ho bolí zub,“ dodává ředitelka knihovny.

Archeolog Vladislav Burian

„Jedničku z matematiky jsem měl jen v první třídě. Pak už nikdy. Táhlo se to se mnou celý život,“ směje se jindřichohradecký archeolog Vladislav Burian.
Víc ho bavila historie, asi i díky tomu, že měl štěstí na dobré učitele. Z dějepisu se mu v žákovské knížce jedničky jen množily. „Z dějepisu jsem dostal jenom jedinou pětku. Nikdy jsem nepochopil, jak to bylo s tím dělnickým hnutím a výstřelem Aurory,“ popisuje Burian. I když si tatínek, náčelník letiště, přál mít ze syna letce, z různých důvodů to nešlo a Vladislav Burian začal studovat archeologii.

Ředitel základní školy Pavel Štefl

Vysvědčení píše svým žákům devětačtyřicetiletý ředitel základní školy už více než dvacet let. Přiznává, že je rád, že to nemusí dělat ručně. „Hrozně škrábu,“ vysvětluje. První vysvědčení, které dětem předával, mu napsala manželka a podobně to bylo i s dalšími, které vyplňovali na elektrickém psacím stroji. „Jsem rád, že to dneska dělám na počítači,“ říká Štefl.
Sám o sobě tvrdí, že byl vzorný žák. Celou základní školu měl samé jedničky. O krásné vysvědčení přišel až na gymnáziu. „Jak po mě chtěli paměťové věci, tak byl konec. Já to potřebuji pochopit, ne se to otrocky nadřít,“ vzpomíná na studium ruštiny na střední škole. Nebojí se ani přiznat, že z nenáviděné ruštiny měl na vysvědčení čtyřku.
Naopak tělocvik a zeměpis ho na gymnáziu bavil, a proto chtěl tyto dva obory studovat i na vysoké. Nevyšlo to, a tak si vybral fyziku a dílny.
V souvislosti s vysvědčením se Pavlu Šteflovi vybavil jiný zážitek. Syn, který maturoval, mu připravil doslova infarktový zážitek. „Odmaturoval a volá mi. Tati, tak to mám za čtyři. Úplně jsem se lekl, nakonec z něj vypadlo, že je to součet čtyř jedniček,“ směje se Pavel Štefl.
Stejně jako v rodině Pavla Vejvara odměny za pěkné vysvědčení nebyly zvykem. Babičky si ale nedaly říct a vnoučatům za známky na vysvědčení vyplácely peníze. „Měly na to zavedenou taxu. Klukům dávaly deset korun za každou jedničku, pětikorunu za dvojku a korunu za trojku,“ dodává ředitel páté základní školy.
Házenkářka Zuzana Kohoutová
Výrazná posila jindřichohradeckého házenkářského týmu Zuzana Kohoutová vždycky vynikala v tělocviku. Nepamatuje si, že by z něj někdy dostala špatnou známku. Naopak neměla ráda matematiku.
Co ale opravdu neměla třiadvacetiletá střední spojka nikdy v oblibě, bylo slavnostní oblečení na vysvědčení. Maminka ji vždycky pro tu příležitost vystrojila do šatů a punčocháčů a malá Zuzana hned po škole rychle běžela domů, aby si oblečení svlékla. „Pro mě jako sportovkyni bylo a je nejoblíbenější oblečení kraťasy, tričko a kecky,“ usmívá se.
Za pěkné vysvědčení dostávala Zuzana od prarodičů od padesáti do sta korun. „Od rodičů ne, od těch jsem dostávala spíš sladkosti,“ vzpomíná Kohoutová.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video