Je téměř na minutu přesný, když týdeník Sedmička po hodinové poradě přijímá ve své kanceláři. Cestu do jeho kanceláře lemují stovky obrázků, které do Lidické galerie poslaly děti z celého světa. „V letošním roce jich přišel rekordní počet, přes jedenadvacet tisíc z třiapadesáti zemí,“ pochvaluje si Červencl. Příjemný prošedivělý muž v tričku a bílých džínách, do kterého by asi nikdo neřekl, že v ruce držel sbíječku a lopatu.
Horníci a oceláři, to bývaly hlavní profese v Kladně a jeho okolí. Pomohlo vám nějak, když jste nastoupil do Lidic, že jste šachtou sám prošel?
Na Kladensku asi ne, většina místních o tom ani neví, protože to nikde moc neříkám, ale pomohlo mi to v životě. Začal jsem takzvaně od píky, protože jsem se brzy oženil a měl rodinu, takže jsem musel vydělávat. Prošel jsem na šachtě všemi provozy, dělal lopatou a sbíječkou, a přitom potkal řadu zajímavých a vzdělaných lidí. Měl jsem štěstí, že jsem na přelomu 60. a 70. let pracoval na šachtách mezi baťováky, kteří byli vzdělaní, měli za sebou bohatý život a já se od nich učil. Také si od té doby více vážím manuální práce.
Přesto jste po svém příchodu do Lidic cítil od místních určitou nedůvěru a vysloužil si nejednu kritiku.
Za čtyři roky, které tu jsem, byla, alespoň doufám, většina hrotů ulámaná a musím říct, že se zdejšími lidmi, ať pamětníky nebo zastupiteli, vycházím dobře. Snad i oni už věří, že mým i jejich cílem je udržovat odkaz lidické tragédie pro další generace.
Jenže, když se odchýlíte od jejich představ, je zle. Multimediální expozici I nevinní byli vinni… otevřenou v roce 2006 zpočátku někteří moc nepřijali, přestože návštěvníky i odborníky nadchla. A kvůli reklamnímu videospotu Total burn-out Lidice (Úplné vypálení Lidic), který zpočátku simuloval vypálení obce, žádali dokonce vaše odvolání.
Myslím, že novou expozici už za svou přijali. Když si totiž přečtou ohlasy mladých i starších návštěvníků, jak je zasáhla a přiměla k zamyšlení, vidí, že to byla správná cesta. Doba je jiná, je zrychlená a způsob přijímání informací je taky jiný. To samé je v případě spotu. Byl to jeden ze způsobů, i když pro řadu pamětníků nepřípustný, jak k Lidicím přitáhnout pozornost mladé generace. Všechno kolem nás přitvrzuje – knížky, filmy, zprávy, hudba, politika. Od té doby nám ohromně vzrostla návštěvnost mladých z České republiky, takže překonala i počet studentů ze zahraničí. Je to samozřejmě dané hlavně vzdělávacími programy, které nabízíme školákům, studentům i učitelům, ale je možné, že ten první drápek byl zaseknutý tou upoutávkou. Přitáhla k Lidicím znovu pozornost, bezesporu.
Kolik návštěvníků, kteří do památníku nebo galerie přijdou, je z Kladna? Všichni vaši předchůdci si stěžovali, že do Lidic jezdí cizinci a lidé z dalekých koutů Česka. Z okolí málokdy. Je to tak stále?
Jak se říká: Pod svícnem bývá největší tma. Lidé, kteří bydlí v okolí, jezdí kolem do práce, nemají potřebu sem jít. Mají pocit, že to tady znají, i když v Lidicích nikdy nebyli. Naopak pro cizince i návštěvníky z daleka je to jeden z cílů výletu. Přesto se situace lepší. Daří se nám víc spolupracovat s kladenskými i okolními školami, kladenská knihovna k nám pořádá zájezdy. Také spolupráce s vedením Kladna se zlepšila, na prohlídku sem jezdí většina jejich zahraničních hostů a primátor je tady také často.
Růže v sadu kvetou, pietní území je posečené, z vodotrysků stříká voda. Spousta návštěvníků v tu chvíli řekne: Tady je krásně. Nepovažujete to za něco nepatřičného? Vždyť se dívají na zničenou vesnici a osudy pěti set lidí.
Ne, tak to nevnímám. Na první pohled, když svítí sluníčko, je tady skutečně krásně. Když však někoho takového potkám, řeknu mu, ať zajde do muzea a pak si znovu sedne na lavičku. Když to udělá, dívá se na stejná místa úplně jinýma očima.
Právě to, že pietní území lidé mnohdy vnímají spíš jako posečený park a louku, možná vede k tomu, že z něj musíte vyhánět majitele, kteří venčí psy, jezdce na koních nebo na motokárách.
Všude máme cedule, že jde o pietní území. Také jsme se dohodli s krajskou správou a údržbou silnic, že k vjezdu směrem na Běloky vyhloubíme příkop a postavíme závoru, která motokáry a auta dál nepustí. Jenže s příchodem nového středočeského hejtmana se projekty nejprve zastavily, přehodnotily, a pak už na ten náš nebyly peníze. Na Ministerstvu kultury nyní připravují zákon, který by umožnil nevhodné chování v těchto místech lépe postihovat.
Jiná šance, jak to řešit, zatím není?
Původně jsme měli v plánu, že bychom pietní území označili torzy kolejnic s číslem popisným tam, kde 10. června 1942 před vypálením Lidic nacisty stály jednotlivé domy, třeba i ve stávajícím rybníku. Pak by návštěvníci možná neviděli před sebou jen krásně posečenou louku, ale dokázali si víc představit, jak to tady mohlo vypadat. Dokonce jsme na to tehdy měli peníze a s vizí souhlasili i odborníci. Místní pamětníci se ale proti tomu postavili.
Proč?
Prostě řekli, že se jim to nelíbí, že chtějí území zachovat, jak je. Teď už by k projektu byli možná vstřícnější, ale zase nejsou peníze. Ne vždy se podaří sladit v čase nápad a peníze. Naopak v Ležákách, které od minulého roku patří pod naši správu, tímto způsobem označená místa vypálených domů jsou.
Přibližně před deseti lety chtělo Ministerstvo kultury přičlenit Lidice pod správu Památníku Terezín. Tehdejší vedení lidického památníku i obce proti tomu velmi protestovalo. Nepotkal nyní stejný osud, kterému jste se tak bránili, obci Ležáky?
Je to trochu něco jiného, tam to naopak takto chtělo obecní zastupitelstvo i Pardubický kraj. Lidice a Ležáky k sobě historicky patří, potkal je stejný osud, i když z různých důvodů. Naopak to, že nyní máme na starosti i památník romského holocaustu v Letech, příliš logiku nemá, ale předchozí vláda tak i přes naše námitky rozhodla. Pokusíme se, aby i tam bylo za námi něco vidět.
V loňském roce se objevily nové fotografie přímo z vyhlazování Lidic nacisty. Pro historiky i pamětníky to bylo překvapení. Čekáte, že se taková situace může opakovat?
Už se tak stalo. Na internetu se objevilo šestnáct dalších fotografií z období likvidace Lidic, které jsme sice nestihli koupit, ale alespoň je dostaneme naskenované. Zdá se, že snímky našel někdo v pozůstalosti a uvědomil si, jakou historickou cenu mají. Já jsem navíc přesvědčený, že novinek bude přibývat.
Z čeho tak soudíte?
V Německu také začaly otevírat archivy. Máme svého historika, který nyní končí doktorandské studium na jedné z německých univerzit a prostřednictvím svých profesorů má k těmto archivům přístup. Nebyl týden, aby nevolal, co v nich našel. Jsou to například výpovědi členů popravčích čet, vojáků, kteří se na likvidaci Lidic nechtěli podílet, ale nemohli neuposlechnout rozkaz. V jedné výpovědi je dokonce napsané, že hlavní důstojníci gestapa, kteří měli vypálení na starosti, se pohádali. Píše se v ní, jak řidič jednoho z nich slyšel, jak jeden druhému nadával, že tak to být nemělo, že zašli příliš daleko. Jiní vojáci, aby splnili rozkaz, se nejprve opili.
Takové informace určitě přilákají k Lidicím pozornost. Kdy a jak je chcete zveřejnit?
Všechno je to o čase. Nemůžeme si dovolit je jen tak vypustit, nejprve je musíme ověřit, aby to nebyla blamáž. První věci by se tak mohly na veřejnosti objevit na podzim 2010. Budeme se snažit zmapovat historii také z druhé strany, protože nic není černobílé. Rád bych, aby díky těmto svědectvím a novým informacím vznikla kniha.
Myslíte, že se díky novým dokumentům může stát, že vypátráte osud některého z dosud nezvěstných lidických dětí?
Tomu nevěřím. Jsem přesvědčen, že těch sedmnáct dětí, které se našly, byly všechny. Pátrání po lidických dětech bylo velmi dlouhé a důkladné, dělala je řada mezinárodních, mnohdy na sobě nezávislých organizací. Takže tady naději nevidím.
