Ze dvou věží želivského kostela sv. Petra a Pavla se vzneslo hejno holubů, když v kanceláři zdejšího premonstrátského kláštera zazvonil telefon.
Ohlásil se v něm starší muž z Pelhřimova, představil se a řekl, že je synem bývalého správce želivských klášterních nemovitostí. „Pomohu vám zjistit, který majetek klášteru patřil,“ řekl muž. Ukázalo se, že si ze svého dětství uchoval v paměti mnohé infomace, které dnešním řeholníkům ze Želiva mohou být prospěšné.
S pětasedmdesátiletým pamětníkem pak současný správce majetku premonstrátů ze želivské kanonie kněz Jáchym Jaroslav Šimek procházel lesy u Humpolce, pole, zašli k rybníkům. „Vzpomínal z dětství, kde chodíval s otcem, kde byla v klášterním lese jaká hájenka, co klášteru do roku 1948 patřilo,“ říká Šimek.
Jedna věc je ukázat prstem na les a říct: ten les byl váš. Něco jiného je dokázat, že se někdejší vlastnictví nezakládá jen na vzpomínce. A zase něco jiného je být oficiálním majitelem a moci v lese stromy nejen sázet, ale i kácet. A v rybníku chovat ryby.
Obojí by se však v případě historického církevního majetku mělo stát v Česku opět realitou - poslanci po dvou desetiletích dohadů a sporů před několika dny schválili příslušný zákon. Jeho cesta schvalovacím procesem sice ještě není na konci, ale zatím se nyní jeví navrácení majetku církvím nejreálněji od roku 1989. Právě v reakci na zmíněný zákon se želivským premonstrátům sám ozval syn bývalého správce.
Jenže v Želivi mají v rukou více. V archivu kláštera se i přes čtyři desetiletí komunistické totality dochovaly listiny a letité mapy, které přesně dokládají, jakého majetku želivští premonstáti během staletí od vzniku kláštera nabyli.
A není to zanedbatelné jmění. Jeho množství možná souvisí s úctyhodnou dobou existence kláštera. Ten byl založen původně jako benediktinský už v roce 1139, premonstráti jsou zde s přestávkami od roku 1149. „Nároky želivských premonstrátů na Vysočině budou jistě vyšší, než budou v tomto kraji nároky strahovských premonstrátů,“ odhadl Václav Valeš z právního oddělení Královské kanonie tohoto řádu na Strahově.
Jde o lukrativní místa
Premonstrátský Řád bude v kraji Vysočina žádat navrácení majetku kromě Želiva ještě také v Nové Říši a zřejmě také v Jihlavě. Jak želivský, tak novoříšský i strahovský klášter jsou sice svatostánky jednoho řádu, ale z právního hlediska samostatné.
Důležitými historickými majetky premonstrátů na Vysočině jsou statek Velká Chyška na Pelhřimovsku, nebo v Jihlavě Reindlerův Dvůr, dnes značně zchátralý statek. Jeho součástí jsou rozsáhlé pozemky v atraktivní oblasti na okraji města.
Právě Reindlerov je specifickým případem. Už od roku 1990 se o něj strahovští premonstráti neúspěšně se státem soudí. Nemusely by se na něj vztahovat roky zablokované majetky takzvaných církevních restitucí. Podle premonstrátů totiž Reindlerův Dvůr nikdy fakticky nepřestal být jejich majetkem, protože jej stát krátce po roce 1948 zabral bez vydání jakýchkoli vyvlastňovacích dekretů.
Z toho by vyplývalo, že ani podle komunistického práva historický statek nikdy státu nepatřil. Premonstráti se svou věcí sice uspěli u jihlavského okresního soudu, jeho rozhodnutí však potom krajský soud zamítl. Následně Nejvyšší soud jihlavský verdikt potvrdil, jenže stát se opakovaně dovolal k Ústavnímu soudu. Právě ten se nyní jedním z nejdelších tuzemských majetkových sporů zabývá.
Pokud by zákonodárci definitivně zákon o církevních restitucích schválili, stal by se spor o Reindlerov bezpředmětný. Stát by jim zchátralý statek s pozemky pravděpodobně vydal. Jenže v tomhle jsou premonstráti skeptičtí. „Po špatných zkušenostech je na místě zvažovat všechny právní kroky k ochraně vlastnického práva - tedy pokračování vlastnického sporu,“ uzavřel právnickým jazykem Valeš.
Reindlerův Dvůr byl po dlouhá desetiletí ohniskem té periférie města, kam se podle představ jihlavských urbanistů měla Jihlava nejvíce rozvíjet. Už za éry socialismu mělo na polích mezi někdejšími příměstskými obcemi Bukovno a Bedřichov vyrůst rozlehlé panelákové Sídliště Julia Fučíka.
Architekti už měli připravené jeho modely, nakonec však ze sídliště stihli stavaři postavit do roku 1990 pouze jediný dům na jeho okraji poblíž Smrčenské ulice - poslední socialistický panelák v Jihlavě.
Po roce 1989 už z plánů na velké sídliště sešlo. Městští architekti sice dál chtěli tuto část města zastavět obytnými domy, ty však ale měly být podstatně menší, než klasické paneláky. Mohla začít vznikat nová čtvrť. Tehdy ještě architekti věřili, že se soudům spor o Reindlerov podaří brzy ukončit jasným verdiktem, protože přijetí zákona o církevních restitucích bylo tehdy spíše jen myšlenkou, než realitou.
Plány skončily u ledu
Když však ani po dvaceti letech tato pře a související pozemky nedospěla k řešení, rozhodli se urbanisté s jihlavskou periférií do budoucna raději nepočítat. Plány nové čtvrti skončily v zaprášených policích na listiny ad acta.
Dnes jihlavští architekti plánují, že by se město mělo rozvíjet v jiných směrech, například v zamýšleném předměstí Handlovy Dvory za Tescem směrem ke Kosovu. Nebo na nynějších zemědělských pozemcích mezi ulicí S. K. Neumanna a železnicí za Horním Kosovem. „V okolí Reindlerova teď nepočítáme s rozvíjením, dokud není ukončen soudní spor, nemělo by to smysl. Předpokládáme, že až ten spor skončí a pozemky u Reindlerova budou mít jasného vlastníka, může se to do územního plánu vrátit,“ řekl hlavní jihlavský městský architekt Tomáš Lakomý. Premonstráti mají doklady, že pozemky u Reindlerova řádu patřily už od 16. století. (Zajímavostí je, že premonstrátský správce statku měl do roku 1948 vedle Reindlerova současně na starosti také statek v Horních Dunajovicích u Znojma - i o ten nyní jde. „Byly společně spravovány jako jedna hospodářská jednotka,“ řekl Valeš.)
Nyní Reindlerův Dvůr nezadržitelně chátrá. Jeho současní obyvatelé po zřícení části budov před dvěma roky postavili u zbylých zdí zpevňující opěry, část polozřícených stájí nechal státní správce Pozemkový fond strhnout.
V zachovalých stájích chovají
soukromníci několik koní, z komínů v obytných budovách se kouří. Kdysi premonstrátské louky a pole stát pronajímá zemědělcům, statek sám však zemědělství už řadu let neslouží. „Nevíme, co nás tady čeká,“ krčí před stájemi smutně rameny mladá žena, která zde má ustájené své dva poníky. Někdejší hospodaření řeholního řádu dnes připomíná hlavně název přilehlého Kněžského rybníka.
Jihlavský magistrát prozatím reaguje na pravděpodobně blížící se platnost zákona o církevních restitucích tak, že si nechává na katastrálním úřadu zjistit, o které majetky v okolí Jihlavy by některé z církví mohly mít zájem. „Až budeme mít ten přehled, budeme moci jednat s vlastníky majetku, o který by město mělo zájem,“ řekl Petr Štěpán z majetkového odboru jihlavské radnice.„U Reindlerova Dvora panuje jakýsi status quo, takže čekáme, jak ten spor dopadne,“ řekl zástupce primátora František Zelníček, který má na starosti majetek města.
V želivském klášteře řeholníci ví poměrně přesně, který majetek budou žádat od státu zpět. „Máme to zpracované, přichystané, jde přibližně o 1600 hektarů lesů, čtyři sta hektarů půdy a čtyřicet hektarů rybníků,“ řekl želivský páter Šimek.
Pokud bude klášteru majetek vrácen, řeholníci na něm budou hospodařit. „Nebojím se, že to nebudeme umět. Rybníky, lesy i půdu už nějaké nyní máme a také tam hospodaříme, takže v tom budeme pokračovat. Církve vždy byly dobrými hospodáři,“ řekl Šimek.
Pole a rybníky řeholníci chtějí pronajímat, na správu lesů klášter zřejmě založí lesní družstvo. „Najmeme na to schopného člověka, už ho máme vytipovaného,“ řekl kněz Šimek. Dva ze čtyř historických lesních revírů kláštera už si Šimek prošel. „Jsou v dobrém stavu, jsme spokojeni,“ řekl Šimek.
Klášter se bude snažit také o vrácení pily u kláštera, či dvora Temechov u Želiva. Tam však bude opětné získání majetku složitější, protože pozemek a budova na něm mají odlišné vlastníky.
Který historický majetek bude stát ochoten klášteru vracet, na to nyní čeká i opat novoříšského premonstrátského kláštera Marián Rudolf Kosík. „Víme, co nám patřilo a budeme se dotazovat, co nám stát vrátí. Víc řeknu, až budu víc vědět,“ řekl opat Kosík. Klášter má zájem o svá pole, lesy, či rybníky. „Využití určitě máme, ale cesta k vydání bude dlouhá a složitá,“ řekl Kosík.
Prozatím úspěšnou cestu zákona o církevních restitucích uvítali v Červené Řečici na Pelhřimovsku. Obec se totiž kvůli nevydanému církevnímu majetku nemohla po roce 1989 rozvíjet.
Výsledkem bylo, že obec zakonzervována ve stavu do roku 1989 - nikdo tady po revoluci nestavěl, málokdo se pustil do podnikání. „Lidi tady neviděli perspektivu, nemohli stavět ani získat práci, tak obec opouštěli. Teď se to snad začne měnit k lepšímu, i když čas příznivý pro rozvoj obce, jako byl v devadesátých létech, už jsme asi propásli,“ míní místostarosta Červené Řečice Dušan Obranec.
