Rekordmanka Seifertová: bohémka s nohama na zemi

Výtvarnice a spisovatelka Lucie Seifertová chce napsat knížku o Poděbradech.

To nejlepší nakonec, říká se. V tomto případě to nejdelší. Lucie Seifertová namalovala a napsala vůbec nejdelší knihu na světě.

Poděbradskou malířku a autorku Dějin udatného národa českého (leporelo kombinující krátké texty, ilustrace a vtipy, vydáno v roce 2003, ve dvaadvaceti kapitolách jsou přiblíženy české dějiny od období lovců mamutů po současnost) představuje týdeník Sedmička v závěrečném díle svého seriálu Sedm osobností Polabí.

Dějiny udatného národa českého jsou označovány za největší knihu na světě. Jak je to se zápisem do knihy Guinessových rekordů?

Přímo na „Guinesse“ to není. Hlavně kvůli našemu odporu vyplňovat všemožné dotazníky. Začali jsme s nimi komunikovat, ale bylo to složité… Knížku nám uznali jako nejdelší, ale rekord by mohl platit, jen pokud by byla největší. Takhle na to prý nemají v knize chlíveček. Když jsme ji později zvětšili na sedmdesát metrů, překonali jsme vlastní rekord.

Proč jste se rozhodla věnovat malování?

To šlo samo sebou. A navíc – nevynikala jsem v žádném jiném oboru, ani gymnázium bych se svojí rozlítanou hlavou nejspíš nezvládla. Maminka pracovala jako výtvarnice ve sklárnách. Ale po ní jsem talent nezdědila. Když jsem se snažila navrhnout skleničku, vždy byl výsledek nějaký křivý. Všude mi lezly figurky a srandičky. A to se do designu nehodí. Myslím, že víc jsem podědila po tátovi. Byl inženýr, vědec, a jen tak pro sebe si maloval vtipy.

Jak vás napadlo psát a malovat knížky?

Já to všechno dělám současně. Nikdy jsem nechtěla být spisovatelkou, to se semlelo podivnou shodou okolností. Pracovala jsem pro dětský časopis a tam jsem začala psát soutěže a rébusy. Pak mi šéfredaktorka dala za úkol napsat dějiny. A rázem se ze mě stala spisovatelka. Nikdy jsem neměla takové ambice. Vždycky jsem chtěla jen a jen malovat.

Nepovažuji se za spisovatelku, ani za humoristu, ale ani za historika. Jsem všechno dohromady. Když studuji historické materiály pro knížku, rovnou si kreslím obrázky a vymýšlím vtipy.

Zajímala jste se o historii už dříve?

Vždycky mě to bavilo, ale nikdy ne nějak dopodrobna. Jako dítě jsem přečetla všechno od Štorcha. Milovala jsem období pravěku, Egypt a staré řecké báje a pověsti. To je u dětí klasika. Jakmile se střílí, to už holčičky nebaví.

Jaký je váš vztah k Poděbradům?

S manželem jsme oba Poděbraďané. Přes týden jsme jezdili do Prahy a vraceli se sem na víkend. I když jsme vystudovali v Praze všechny ty naše školy, tenhle zvyk nám zůstal. Jezdíme sem pořád. Ke všemu před rokem se nám stala taková nepříjemná věc. V našem pražském bytě nás podvedl stavitel a udělal z nás víceméně bezdomovce. Tak jsme se vrátili k maminkám tady do Poděbrad. Poslední rok jsme už zase naplno Poděbraďáci.

Co se vám na Poděbradech líbí?

To město milujeme. Hlavně procházky, chodíme k Jezeru. Má neuvěřitelnou atmosféru. Nejsme nějací sportovci, je proto úžasné, že za tak krásným pohledem nemusíme šplhat do kopců.

Uvažovala jste o knížce o Poděbradech?

Plány jsou, zatím z nich sešlo. Ale není všemu konec. Zajímavého materiálu je dost.

Vaším manželem je hudebník Pancho. Jak jste se seznámili?

Jezdili jsme oba autobusem do Prahy. Pancho na konzervatoř, já na střední výtvarnou školu. Cesta bývala obvykle nudná, ale když tam stál Pancho, velmi rychle utekla. Uvědomila jsem si, že se s tím chlápkem nenudím. A to trvá už pětadvacet let.

Kterou knihu jste napsala jako první?

Dějiny udatného českého národa. Psala jsem je na pokračování pro jeden časopis. Po třech letech, když jsem se dostala z historie až do současnosti, jsem si je vystříhala a obcházela vydavatele, aby mi knížku vydali. Nikdo nechtěl. Tvrdili mi, že se to nebude prodávat a že knížka bude moc drahá.

Jak se tedy přihodilo, že knížka nakonec vyšla?

Až jeden vydavatel mi řekl, že mi dějiny vydá, ale že si to nejprve vyzkouší. Když napíšete menší, podobnou knížku, a bude se prodávat, tak my vám vydáme dějiny, říkal. Tak vznikla Tajemná Praha. Knížka šla dobře na odbyt, a tak jsem zase šla za vydavatelem a ptám se: Vydáte mi ty Dějiny udatného českého národa? A on odvětil: Dobrá, ale musíte nám ještě napsat další menší knížku. Druhé vyšly Tajemné hrady a zámky království českého.

Co bylo dál?

Tohle celé se opakovalo ještě jednou. Jako třetí v pořadí jsem napsala Pražský hrad a jeho tajemství. Vydavatel mi však platil málo peněz. Dostávala jsem pět procent ze zisku, zatímco běžně se začínajícím autorům dává nejméně sedm. Přitom po třetí knížce se už o mně nedalo mluvit jako o začínajícím autorovi. Když se jednalo o Dějinách, nabídl mi dvě a půl procenta. Tehdy jsme se s manželem naštvali… Do té doby jsem nedělala nic jiného, než že jsem doma seděla za stolem a pracovala. Manžel vydával desky, hrál na koncertech, ale i tak jsme stěží zaplatili složenky. Museli jsme to rozseknout…

… a šli do toho sami, že?

Přesně tak. Stali se z nás vydavatelé. Mé knížky se prodávaly dobře, nebyl to tak riskantní krok. Ale změna to byla. Do té doby jsme jsme byli docela bohémové, užívali si života plnými doušky.

Teď je to jinak?

Sice jsme pořád zůstali bohémy, stále máme hlavu v oblacích, ale zároveň stojíme pevně nohama na zemi. Takže se můžeme kolikrát přetrhnout.

Nebáli jste se kroku do neznáma?

Strašně, alespoň já. Sama bych to neudělala. To manžel má podobné bláznivé nápady. Tehdy jsme si půjčili hrozně moc peněz. Je to náročné, ale zase je skvělé, že všechno máme ve svých rukou. I díky tomu jsme mohli knížku zvětšit a nechat ji cestovat po Česku a teď i po Americe.

Jak vám jde práce od ruky, když se staráte o dvouletého syna Antonína?

Tonda je živější dítě. A ono se špatně maluje, když vám dítě skáče na klíně. Nakonec jsme s Panchem a babičkou spojily síly a tak, během pár měsíců, vznikla Tajemná Ostrava. Snad i proto mám z té knížky ohromnou radost…

Na čem pracujete teď?

Mám zatím nesplněný sen zmapovat naši republiku, jsou tu opravdu krásná místa. Často mě osloví přímo z nějakého místa, abych jim vydala knížku. Rozepsané mám i Světové dějiny, ale nevím, kdy se k tomu dostanu. To na mě asi bude muset pan vydavatel zadupat (úsměv).

Štěpán Mareš: Není to „můj styl“– Lucie pracuje jinou technikou, akvarelem a tak dále – přesto se mi její práce líbí. A jako kreslíř vidím, jaké neuvěřitelné množství práce autorka odvedla. Stovky hodin proseděných za pracovním stolem, hledání dobových kostýmů, architektury Je to kus odvedené – a trochu socialisticky zprofanovaně řečeno – poctivé práce.“ (Autor je karikaturista a kreslíř komiksů)


KDO JE LUCIE SEIFEROVÁ?

- narodila se 6. dubna 1969 v Poděbradech
- vystudovala Střední výtvarnou školu Václava Hollara v Praze
- dvakrát neúspěšně zkoušela přijímací zkoušky na UMPRUM
- pracovala jako grafička v časopisech Ohníček, Dikobraz a To jsem já
- v roce 2003 napsala knihu Dějiny udatného českého národa – získala za ni cenu Magnesia Litera za dětskou knihu a Zlatou stuhu za populárně-naučnou knihu pro mládež
sedmdesátimetrová verze knihy Dějiny udatného českého národa se stala nejdelší knihou světa
- tři týdny se prodávala lépe než příběh Harryho Pottera
- dosud se prodalo více než 50 tisíc výtisků
- kniha ve dvaadvaceti kapitolách přibližuje dějiny České republiky od lovců mamutů po současnost