Na světě najdete jen málo srovnatelných míst. Se svými asi pětadvaceti miliony obyvatel je totiž Káhira nejen největším městem Afriky, ale zároveň symbolizuje Orient, pulzuje životem, až je to občas denervující, a duch starých Egypťanů se v ní snoubí nejen s bohatými dějinami novějšími, ale především s fascinujícími obrazy, dobrosrdečností většiny obyvatel, vůněmi a zvuky, které člověka dokážou pohltit. Popsat tuto megapoli slovy je složité, pomůže snad přesvědčení místních, podle nichž „nežijí v Káhiře, ale Káhira žije v nich“.
Bazar Chán Chalílí
Není asi lepší místo pro (beztak marný) pokus pochopit chaotickou živelnost města než legendární bazar Chán Chalílí v samém srdci Káhiry. Ve stínu majestátní mešity al-Azhar zabírá složitý labyrint těsných uliček, které se prakticky nezměnily od 14. století. Nabízí „autentické“ egyptské suvenýry typu pomalovaných papyrů, vodních dýmek, stříbrných šperků, koření nebo i blyštivých sporých šatů pro břišní tanečnice.
Obecně je vždy lepší vyrazit na trh s místními přáteli, kteří znají reálné ceny, protože trhovci jsou vždy připraveni obrat vás o poslední egyptskou libru.
Nebojte se proto smlouvat, klidně srazte první cenu na deset procent, a pokud se během několika kol přihazování nedostanete alespoň na polovinu původně nadhozené ceny, odejděte. V dalším krámku budete mít třeba štěstí. Smlouvání je hra, kterou Egypťané milují – běžně při něm dostanete i čaj, vyměníte si vizitky a seznámíte se s celou obchodníkovou rodinou.
Případnou vyčerpávající sérii obchodních transakcí je pak v každém případě dobré uzavřít ve vyhlášené kavárně al-Fišáví, která v Chán Chalílí nabízí relax už více než dvě století. Je plná zrcadel, s klenutými stropy, z nichž visí malé kované lucerničky, a čaj s mátou, silná káva nebo i vodní dýmka s jablečnou příchutí pod nimi opravdu chutnají…
Ibn Túlúnova mešita
Pokud máte lidského „masomlejnu“ na Chán Chalílí dost, stačí ujít pár metrů do starého města postaveného v časech islámských vládců Egypta. Úzké středověké uličky se proplétají kolem slovutných mešit, z nichž ovšem za větší pozornost stojí spíš jedna z těch skromnějších, ale o to magičtějších.
Na konci 9. století ji nechal postavit Ahmad ibn Túlún, abássovský guvernér Káhiry. Podle některých údajů modelem posloužila Ka’aba v saúdské Mekce, podle jiných velká mešita v Sámáře (Sámarrá) na Tigridu. Mešita stojí uprostřed nádvoří lemovaného kolonádami, na nichž se dodnes dochovaly původní, v některých případech zlaté ornamenty.
A pokud vystoupáte 173 schodů na ochoz minaretu, zjistíte, že výhled na starou islámskou Káhiru za tu námahu opravdu stojí. Dávná legenda navíc praví, že mešita byla postavena na místě, kde po potopě „zakotvila“ Noemova archa, což romantické kouzlo ibn Túlúnovy mešity jen umocňuje.
A pokud byste měli pocit, že jste se místo v reálném světě ocitli spíš ve filmových kulisách, nebudete svým způsobem daleko od pravdy – v roce 1977 se právě zde natáčelo několik scén pro bondovku Špion, který mě miloval.
Koptské město
Pokud už jste poznali atmosféru islámské Káhiry, bylo by nefér nedoplnit zážitek o Káhiru koptskou čili raně křesťanskou. První pevnost na Nilu nechal postavit už římský císař Traján a jejích zdí se můžete dotknout i dnes, přičemž hlavní ulici této historické části města stále vévodí římské věže.
Koptské muzeum nabízí nepřeberné množství informací o životě raných křesťanů v Egyptě, stejně jako sbírku raného koptského umění. Přímo naproti stojí úchvatná ukázka koptské architektury, Visutý kostel. V dnešní podobě pochází z 9. století, byl postaven na římské opevněné bráně zvané Babylon a jeho loď je zavěšena nad pasáží.
Většina křesťanů ale za vrchol návštěvy koptského města považuje chrám svatých Serhije a Bakcha, v němž se podle místní legendy před masakry za vlády krále Heroda skrývala Panna Maria s malým Ježíšem a rodinou. Mimochodem, jen kousek odtud je pro změnu Ben Ezrova synagoga, která prý stojí na místě, kde byl v rákosí nalezen malý Mojžíš…
Koptové dnes tvoří asi 15 procent z 90 milionů obyvatel (byť neoficiální odhady celkový počet Egypťanů staví na hranici sta milionů) a v Káhiře se soustředí v centru města, ve čtvrti Šubra, která má tři a půl milionu obyvatel. A lze ji považovat za symbol tolerance: pohled na malou muslimskou modlitebnu, vedle níž se zrovna v obří pánvi smažila hromada nefalšovaných vepřových řízků, mě před pár týdny opravdu pobavil.
Zamálik
Do Káhiry jezdím už pětadvacet let a dobře vím, že proplétání se davy v centru, neustálé troubení tisíců aut, dopravní zácpy a vzduch plný písku z pouště, do níž se neustále se rozšiřující město pořád více zakusuje, si žádá místo pro uspořádání myšlenek a nabrání nových sil. Právě takovým je ostrov Zamálik ležící mezi Káhirou a Gízou. Kýžený klid i poměrně vzácnou zeleň lze najít například v parku pod Káhirskou věží, rozhlednou, která se tyčí do výše 187 metrů a od roku 1961 zaručuje (těm netrpícím závratí) celou Káhiru jako na dlani.
Obecně ale povětšinou tiché a klidné ulice Zamáliku, lemované subtropickými žakarandami a dýchající koloniální érou 19. století a stylem belle epoque, vyplňuje nespočet butiků, restaurací a kaváren, stejně jako uměleckých galerií, jimž vévodí Muzeum moderního egyptského umění, které svou sbírkou děl z 20. století může příjemně překvapit i evropského návštěvníka.
Mnohé ze zdejších podniků zcela samozřejmě nabízejí i alkohol, vesměs z produkce nizozemského Heinekenu, který před pár lety ovládl tento segment trhu v Egyptě. Nicméně je jasné, že národním nápojem Egypťanů je silný a voňavý, takřka čaj, po němž následuje káva, stejně silná a chutná.
Jen jí tu poněkud paradoxně neříkají arabská, ale turecká. Nemá zde smysl doporučovat nějakou jednotlivou kafírnu, protože každý Káhiřan by jistě řekl, že nejlepší je „ta jeho hned za rohem“, a tak se stačí řídit prostým pravidlem: kde je plno, tam je dobře a nebojte se vstoupit. I kdyby na pohled nebylo žádné místo volné, nové židle se obvykle vždy odněkud „vykouzlí“.
Podle vůně poznáte je
Říká se, že duši národa poznáte podle jeho jídla, a pokud jste po cestě městem odolali vůním z bezpočtu stánků se šavermou (známe jako gyros), támeou (falafel) a dalšími dobrotami, protože jste nenašli odvahu dát si něco přímo na ulici, neznamená to, že vám egyptská duše musí zůstat utajena.
Egyptská kuchyně odráží charakter spíše chudé země, a tak je jejím základem zelenina na sto způsobů a maso bylo vždy vnímáno jen jako jakási „nadhodnota“.
Faktem je, že v záplavě pizzerií nebo globálních amerických fastfoodů objevíte „klasiku“ mnohem složitěji než historické památky, ale pokud jste stále ještě třeba na Zamáliku, zkuste jen kousek od hlavní silnice, která ostrov kříží, zajít k Abou el Sidovi, který se vedle kebabu, kofty (na způsob čevabčiči) a dalších skvělých mas pyšní třeba vyhlášenou špenátovou polévkou molochéja.
Problém této stylové restaurace s rozumnými cenami, která jako jedna z mála v celém městě nabízí pivo i vodní dýmky současně (dopady této kombinace ale nejsou pro slabé nátury!), se skrývá v jeho slávě – najít volné místo bývá problém a běžné jsou tu rezervace i na dva měsíce dopředu.
Nejlepší támeu nebo ful (vařené fazole), spolu s tradičně upravenými holoubaty, i bez rezervací najdete ve Felfele jen pár desítek metrů od centrálního náměstí Tahrír, nebo pokud se vydáte přes most ze Zamáliku na opačnou stranu, do Mohandisínu, po dvaceti minutách chůze dorazíte k Om Hasan s famózním havavší, což je kořeněné mleté maso v chlebové placce zcela nepodobné běžné šavermě.
Naproti přes ulici na vás čeká neuvěřitelná směs egyptské a libanonské kuchyně v Chicken Tikka. A dobře míněné varování – nedejte na vůně a objednávejte si s rozumem: porce bývají velké a hutné a pohled na hromady nedojedených zbytků tristní.
Článek vyšel na webu časopisu Lidé a Země
