Reportáž psaná ve tmě | E15.cz

Reportáž psaná ve tmě

Ilustrační foto
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: Profimedia.cz

Jan Bílý

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Dark retreats, pobyty ve tmě, jsou dnes čím dál populárnější metodou, jak lépe poznat sám sebe. Také sloupkař ZENu a známý terapeut Jan Bílý si střihnul deset dní v naprostém odloučení od světla. Přemohl démony své mysli?

„Mami, ale necháte mi světýlko, ano?“
„Jasně, necháme.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„Velké?“
„Tak už přestaň, vždyť jsi skoro dospělý!“
No – jak se to vezme. Bylo mi pět a rodiče mě častěji nechávali samotného na chatě. Chodili k sousedům na vínečko a já měl strach. Ze tmy. Z příšer, které ukrývala, ze zvuků, dupání ježka, šramocení myší, a především z něčeho, co se nedalo pojmenovat. Ale o to větší hrůzu to budilo…

Když jsem se před půl rokem přihlásil na desetidenní pobyt v naprosté tmě a tichu, už jsem samozřejmě dlouho žádný strach ze tmy neměl. Naopak – tma mi je přítelem a v našem velehlučném světě ticho vzácnou lahůdkou. Přesto, jak se termín mého nástupu do jedné ze tří temných komor krásného, renovovaného statku na jihu Čech blížil, pociťoval jsem jemné šimrání kdesi pod solárem. Jak budu snášet deprivaci od optických a akustických vjemů? Budu se nudit? Dosáhnu snad osvícení? Nebo se spíš zblázním?

První dny: Ach, ta krása! Před očima se rozsvěcují a pulzují nádherné fraktální obrazce, které zná asi každý, když si někdy ve tmě mnul oči. Vodní postel, na které si hovím, je příjemně teplá a pohodlná. Jóga, kterou cvičím, jde hluboko a asány – tedy držení těla – se opravují samy od sebe. Od druhého dne chutná jídlo, postavené jednou za den (v nepravidelných intervalech!) do meziprostoru dvojitých dveří, neobyčejně intenzivně. A ticho je úžasné. A stále vzory, tapety, tvary, barvy, kroutící se linky nebo, od třetího dne, schopnost „vidět“ úplně jiný, a přesto identický prostor kolem – především jakousi románskou kobku či prehistorický kamenný chrám.

Jenže pak, asi od čtvrtého dne, začíná přituhovat. Vizuální obrazce nejdou vypnout! A ačkoli se mi prakticky nikdy nezjevují žádné příšery a obludy, samotné neustálé odvíjení se přeludů začíná obtěžovat. A i když vím, že vše, co „vidím“, pramení z té části mého mozku, která je za normálního, denního provozu upozaděna, začíná mě moje naprostá neschopnost kontroly nad „obrazci“ děsit. Cítím se tak trochu jako Buddha, jehož sváděl ďábel Mára – až na to, že já nevidím (bohužel) žádné nahé ženy ani křišťálové paláce, ale povětšinou abstraktní tvary, které připomínají cosi neznámého z dalekých galaxií. Samozřejmě vím, že to není nic zvenčí, že je to moje nudící se ego ve spojení s podvyživeným rozumem, jenž nemusí nic řešit, a tak si pilně vymýšlí. Ale to moc nepomáhá.

Co pomáhá, je opět jóga, moje speciální druidská meditace „sezení s holí“ a pak, když se krize prohloubí, skálopevné přesvědčení nenechat se vychýlit, nepodlehnout budící se panice a setrvat ve svém středu. „To mě budete muset zabít, roztrhat na kousky, a ani tím mě nedostanete,“ říkám v množném čísle svému vlastnímu přeludy produkujícímu mozku. A náhle – klid, prázdno, jas a úžas. Zakouším okamžik čistého bytí, bez myšlení, bez hodnocení, takřka bez vjemu. Zbude láska a údiv nad krásou okamžiku. Na maličkou chvíli, samozřejmě, ale ta chvilka vydá za dny a měsíce „vnějších“ potěšení.

A pak jsou tu ještě setkání, vhledy, které částečně jdou jasně z mého nitra, částečně bůhví odkud. Na pár minut uzřím jakéhosi sibiřského šamana, který, tak jako já, bubnuje a v přestávce se na mě zadívá a říká: „O život je nutno pečovat. Život je moc vzácný v univerzu. Řekni to lidem.“ A mně vyhrknou slzy do očí a zatoužím po procházce šumavským lesem, který čeká venku. A vím, že to, co „venku“ dělám, dělat mám a že to dělám vcelku správně, včetně občasných chyb, propadů a bolístek.

Zažehnutí světla

Téměř nejím. Uvědomuji si, jak tím, že se dostávám k sobě, ke své podstatě, do centra mého bytí, odpadají touhy po objemu, množství, rychlosti a kontrole. Začínám chodit mikrokrůčky po své kobce a zpívat jakousi ukolébavku. A vida – když se blížím ke zdi, slyším ji skrze ozvěnu. Rozeznávám čistě akusticky výklenek s toaletou, sprchový kout, prostor nad postelí i pověšenou deku. Připadám si jako netopýr a baví mě pomalost. A tak se vkrádá desátý den.

Hodinu před propuštěním požádám (píšu ve tmě už docela rutinovaně) o sirky a svíčku. Chci ukončit svůj pobyt slavnostním obřadem Zažehnutí Světla. Na co zapomenu, když škrtám sirku, je zavřít oči. A tak prožiji svůj malý Big Bang, prvotní záblesk stvoření světa. Notnou chvíli nic nevidím, zvedá se mi žaludek, jsem jako praštěný – světýlkem. Malým, ale jak můj duchovní učitel Osho říkal: „Zažehneš jednu jedinou svíčku a veškerá tma je pryč.“

Vycházím ven, do vonící, večerním sluncem zalité krajiny šumavského předhůří. Vnímám červené jeřabiny v moři zelených listů, temnou žluť posečených polí a vysokou, svobodnou, prázdnou, konejšící modř nebe. Je konec léta, jemný vánek šimrá na kůži a svět je neuvěřitelně krásný. „Život nutno opatrovat,“ slyším hlas šamana a vím, že má pravdu. A tomu malému, pětiletému klukovi v sobě říkám: „Vůbec se neboj. Ta tma je součástí světla a to světlo, Honzíku, je v tobě.“

Autor: Jan Bílý

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video