Větrný ostrov, i tak se Kárpathu říká. Je 49 km dlouhý, jeho největší šíře je jedenáct kilometrů a v nejužším bodě nedaleko Kalí Límni pouhé tři.
Když na začátku léta začíná od severu přes Kyklady vanout silný vítr meltémi, který se u Kréty stáčí na východ, narazí při své cestě do Asie na Kárpathos. Hory ho stlačí a tím mu přidají na rychlosti. Dolů po svazích Kárpathu pak letí pořádný vichr, který u východních břehů udeří do hladiny a zmírní se.
Útočiště surfařů
Na skútříku se probojováváme poryvy větru na jihovýchod ostrova k zátokám mezi hlavním městem Pigadiá a letištěm. Fouká, fičí a sviští směrem od břehu, a proto je moře bez vln. Klidné hladiny tří ze zdejších zátok se staly rájem těch windsurfařů, kteří milují rychlost.
Nejlehčí je zkusit to v Banana Bay, zvané též Kuřecí záliv. Prostřední pojmenovali surfaři Gun a o tom, jak fouká ve třetím Paradise či Devils Bay, vypovídají názvy samy o sobě. Je tu škola windsurfingu a velká půjčovna, jejíž majitel od roku 2007 pořádal několikrát mistrovství v rychlostním windsurfingu.
„Mluvte klidně česky,“ upozornil nás opálený mlaďoch s vlasy vyšisovanými sluncem, který tu pracuje a jezdí celou sezonu. Závody se už nekonají, bylo s nimi moc práce. Ptáme se na rychlost vítěze. „Asi tak sto kilometrů, ale copak na přesném čísle záleží?“ mávl rukou.
„Hlavně že byla legrace!“ Surfařská komunita nikam nespěchá a jediná čísla, která ji zajímají, je počet otoček, které na surfu ve vzduchu či na hladině udělají. A snad ještě rychlost větru. Protože vítr je pro ně hlavní devíza Kárpathu, je tady dokonce větší než na mysu Prasonísi, slavném surfařském spotu na sousedním ostrově Ródos.
Ostrov emigrantů
Na Kárpathu vidíme všude nově nahozené, udržované, čisťounké domy (žádné montované domky v americkém stylu, o kterých se můžete dočíst v některých příspěvcích na webu). Pastelově natřené jsou i domy v 1200 let staré tradiční vesnici Ólympos, která bývala nenápadně šedavá jako okolní skály, aby ji piráti z moře neviděli.
Počet nových kostelíčků a děkovných kapliček na jeden kilometr čtvereční určitě vysoce převyšuje řecký průměr. Pláže jsou čisté, bez odpadků a odpadky se nepovalují ani v příkopech. I to se možná místní naučili během svých opakovaných pobytů v Baltimoru, kde pracovali hlavně v přístavu nebo na Floridě.
Na fasádě kostela ve vesnici Óthos je u jmen donátorů na prvním místě seznamu opakovaně uvedeno – Amerika, Amerika. Dědků sedících v taverně vesnice Pylés se ani nemusím ptát, ve které zemi si vydělali peníze – klobouky a černé brýle odpovídají předem. Majitelka taverny na náměstí v Arkásse, odbarvená blondýna, jak se na správnou Řekyni sluší, pokrčí rameny: „Nevím, kolik tady žije lidí, v zimě se jich dvě stě vrátilo do Ameriky.“
Dřív měla Arkássa okolo čtyř set obyvatel a jezdilo se za prací jen na zimu. Když se na ostrově začala rozvíjet turistika, vraceli se a investovali. S krizí se do USA začali stěhovat nastálo. Jak tam seženou práci? „No přece u našich. Na Floridě je už velká řecká komunita, v restauracích se pro rodáky a příbuzné práce vždycky najde. Pomáháme si.“ A protože jsme už stálí hosté, staví před nás kromě objednaného červeného vína a frappé i vodu a talířek s olivami, kousky sýra a salámem.
Motorku? Určitě!
Na úzké, ale kvalitní asfaltky, z nichž poslední do Ólymposu byla dokončena až roku 2005, je lepší vyjet na motorce, autem se v zatáčkách a kopcích špatně zastavuje. Na motorce dojedeme i do Lástosu, skupiny domků v nadmořské výšce 723 metrů, odkud se za necelé dvě hodiny dojde na nejvyšší bod ostrova.
Zajdeme i do taverny Kalí Límni. Posezení pod starou rozložitou mandloní, venkovní pec na chleba, vedle ní pojízdný grilek, zařízení na destilaci rakie a přepravka vína natrhaného ráno před východem slunce. Až opadne navečer žár, vylisuje se na velkém ručním mlýnku. Vinice vypadají zanedbaně, ale 150 litrů vína z nich pro hosty taverny snad postačí.
Stéfanos angličtinu příliš neovládá a proč by měl? Jeho život se od toho, jaký žil jeho otec, až na technické vymoženosti a příbuzné, kteří přijíždějí autem místo na oslu, příliš nezměnil.
Děti pracují po celém Řecku a manželka momentálně odjela za příbuznými. Po treku máme hlad. „Pojď se mnou,“ Stéfanos jde ke kurníku a ukazuje na vajíčka: „Vem si, kolik sníte.“ Pak jdeme do kuchyně: „Udělej si omeletu.“
To Dimítrios v přístavu Fíniki ovládá angličtinu perfektně – byl za bratrem na Floridě. Teď má s otcem dvě rybářské lodě a s maminkou provozuje rybí restauraci. Lodě vyjíždějí mezi třetí a čtvrtou ráno a vracejí se dopoledne do deseti. Ryb je ve zdejších vodách na Řecko dost a i to svědčí o malé osídlenosti ostrova.
Otci je šedesát šest a drží se jen svých ryb. Jednu nám právě ukazuje: „Tahle je naprosto nejlepší, tu budu mít večer, tu klukovi do taverny nedám!“ a dává jí na zdůraznění svých slov pusu. Syn podniká ze všech sil, vždyť sezona je tady jen čtyři měsíce. Nejlepší ryby si vybere pro svou psarotavernu a zbytek prodává z auta po vesnici. S námi měl štěstí, přivezl i přepravku langust.
Hlavně nepospíchat
To je heslo nejen zdejších surfařů. Ani my jsme se nikam nehnali. Ani na plážích, kde nestojí taverny a hotely, protože by se tam kvůli okolním skalám stejně nevešly. Nespěchali jsme v borovicových lesích, které ve srovnání s ostatními ostrovy postihlo méně požárů a kde na rozdíl od zbytku Řecka borovice nejsou napadeny housenkami, které úplně ožerou jejich jehlice.
Při poklidném tempu cestování po Kárpathu jsme postřehli i další zvláštnost ostrova – dostatek kvalitní vody. Z kašniček teče i v srpnu pramenitá pitná voda a jen málokde v Řecku vám o vodě z vodovodního řadu řeknou: „Je pitná a dobrá, nemusíte ji kupovat.“ I díky tomu má Kárpathos slušnou budoucnost. Snad mu jeho nezničenost a nezavalenost turismem vydrží co nejdéle.
NEJ PLÁŽ EVROPY
Na ostrově je prý pouze 6 autobusů. I když jeho břehy měří 160 km, má přes stovku pláží a jeho paralia Apella byla v roce 2002 vyhlášena nejkrásnější pláží Evropy. U břehů na jihu ostrova často fičí mezi devíti až deseti beauforty, tj. až 100 km za hodinu, kdy vítr může strhávat i vysoké komíny, ale ty na ostrově nejsou a přistávající letadla mají vítr pod kontrolou.
Počet obyvatel se v zimě sníží ze šesti a půl na dva a půl tisíce, protože zemědělství na skalnatém ostrově skomírá a lidé už léta jezdí za prací na sousední Krétu a Ródos, na pevninu, a především do USA.
KARPATHOS
Patří k ostrovům Jižních Sporad táhnoucím se na východě Řecka severojižním směrem. Jeho vrchol Kalí Límni vyrůstá z moře do výšky 1215 m na půli cesty mezi Krétou a Ródem, které ještě na počátku 90. let zabíraly všechny turisty pro sebe. Dnes má mezinárodní letiště a trajekty sem jezdí celoročně minimálně dvakrát týdně, jeden z Pirea přes Krétu, druhý z Pirea přes Kyklady.
Započítáme-li ke Karpathosu na severu ležící, pouhých 19 km2 velkou Sarii, která se oddělila při zemětřesení pouze před pár stovkami let, je druhý největší ostrov Jižních Sporad. Od Sarie ho dělí jen dvousetmetrový průliv a spojuje ho s ní dlouhá historie.
| Víte, že… |
|---|
| Z některých ostrovů Jižních Sporád je jen kousek do Turecka. Chcete-li například jet individuálně do tureckého Bodrumu, může být finančně výhodnější letět na řecký Kós a odtud krátce lodí do Turecka. |
| Nejjižnějším ostrovem souostroví je Kássos, ležící na dohled Kárpathu. Většina jeho obyvatel emigrovala za prací již dávno: v devatenáctém století do Egypta na stavbu Suezu nebo do USA. |
TIP AUTORKY
Irena Páleníčková, cestovatelka a publicistka: Přirozený kárpathoský přístav Fíniki získal své jméno od Féničanů, kteří ho využívali již v 11. století př. n. l. V prodejně místních specialit si kupte zdejší honeyrum.
Zastavte se u malého pomníčku rybářů na nábřeží – 4. 10. 1944 vypluli do Egypta, aby oznámili řecké vládě v exilu začátek povstání proti nacistům. Do Egypta dopluli za pět dní. Mnoho místních obyvatel zde nepotkáte, žije jich tu jen osmdesát.
