Proruská rétorika sílí: Evropa čelí vlastní páté koloně

Zdá se, že v evropské politice přestávají platit stará pravidla. Zatímco Ukrajinci už téměř čtyři roky zakoušejí brutální realitu ruské agrese a Moskva Evropě skoro denně vyhrožuje jaderným útokem, část evropské politické scény bez obalu přebírá propagandu Kremlu.

Německá krajní pravice neváhá napadenou zemi označovat za teroristický stát a požadovat po Kyjevu reparace za sabotáž plynovodu Nord Stream. Podobné výroky, omlouvající i ruský vpád do sousední země, zaznívají od dalších politiků v Česku, na Slovensku, v Maďarsku či ve Francii.

Pro evropskou bezpečnost je alarmující, že tato rétorika voličům vadí čím dál méně. Spolupředsedkyně Alternativy pro Německo (AfD) Alice Weidelová, která v úvodu zmíněná slova pronesla na začátku února v německém parlamentu, je přitom ve srovnání s dalšími evropskými nacionalistickými populisty vůči Rusku ještě relativně odměřená.

Mnozí přicházejí s výroky přímo nahrávajícími Moskvě. Šéf české Poslanecké sněmovny Tomio Okamura ve svém novoročním projevu mluvil o „juntě prezidenta Zelenského“, což jsou výrazy, jež běžně používá i maďarský premiér Viktor Orbán nebo slovenský premiér Robert Fico a které souznějí s ruskou rétorikou. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov si tyto „zdravé síly, jež se místo imperiálních ambicí starají raději o národní zájmy svých národů“, nemůže vynachválit.

Důvodem rostoucí akceptace proruských postojů není náhlá kolektivní ztráta paměti, ale frustrace z domácích problémů. Nezvládnutá migrace, série krizí a propad životní úrovně po pandemii vytvořily živnou půdu pro antisystémové strany, které Rusko prezentují jako vzor konzervativní stability. Moskva je v očích jejich příznivců baštou „tradičních hodnot“, jež se dokázala vzepřít diktátu „liberálních elit“. Pro mnohé voliče se Rusko stává symbolem odporu proti Bruselu a až donedávna také Washingtonu.

AfD se tak může přetahovat o pozici strany s nejsilnější podporou v Německu a po letošních podzimních zemských volbách bude mít šanci poprvé sama vládnout ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku. A to se značně šokujícím programem, který mimo jiné slibuje obnovení výměnných pobytů školáků v Rusku.

Vodou na mlýn AfD je i nedůvěra Němců, že široce rozkročená pravolevá vládní koalice dokáže prosadit tolik potřebné ekonomické a společenské reformy. Podobně by politická nestabilita v Bulharsku mohla k moci brzy vynést proruského populistického exprezidenta Rumena Radeva.  

V Rakousku by nyní ostatní strany naprosto převálcovala pravicově populistická strana Svobodných (FPÖ), jež stejně jako AfD prosazuje obnovení dodávek ruského plynu a bojuje proti evropským protiruským sankcím. Ve Francii má zase největší šanci na vítězství v prezidentských volbách v příštím roce kandidát Národního sdružení (RN), které má historicky silné vazby na Rusko.    

Prodloužená ruka Kremlu

Zajímavým rysem je fakt, že proruské postoje vytvořily nečekanou shodu mezi krajní levicí a radikální pravicí. Zatímco v dobách studené války bylo spojenectví s Moskvou takřka výhradní doménou komunistických a socialistických stran, jež s Kremlem pojila „třídní solidarita“ a „odpor k americkému imperialismu“, pro moderní evropskou pravici už Rusko není hrozbou, ale naopak spojencem.

Její nová náklonnost k východní mocnosti odráží, jak mistrně se její prezident Vladimir Putin v posledním desetiletí přerodil do role ochránce tradiční rodiny, národních států a křesťanských hodnot.

To dokládá i výzkum nizozemského think-tanku International Centre for Counter-Terrorism (ICCT). Evropští populisté podle něj Rusko vnímají tak, jak jej prezentuje tamní propaganda: jako vzor konzervativně uspořádané společnosti, jež hájí „tradiční hodnoty“ a „národní zájmy“ a která se dokázala vypořádat s „diktátem liberálních elit“.

Podle politologa Antonise Klapsise, citovaného ICCT, jsou tato uskupení zároveň ochotná posilovat své vazby na Rusko, aby postupně dosáhla oddělení jejich zemí od institucí v euroatlantické sféře vlivu (tedy zejména Evropské unii a NATO), proti nimž Rusko bojuje. 

Živení páté kolony

Kreml ovšem nespoléhá na náhodu a svou „pátou kolonu“ v Evropě aktivně pěstuje. Už roky do vztahů s evropskou krajní pravicí investuje, a to nejen formou diplomatických pozvání. Zásadní roli hrají peníze, ať už šlo o milionové půjčky pro francouzské Národní sdružení, nebo o přímé uplácení politiků, jako byl případ německého poslance Petra Bystroně, odhalený přede dvěma lety českou Bezpečnostní informační službou.

K tomu je třeba přičíst masivní informační válku, kde dezinformační sítě a falešné účty na sociálních sítích systematicky budují obraz populistických lídrů jako jediných skutečných ochránců lidu.

Vztah k evropské krajní pravici začalo Rusko podle ICCT intenzivně budovat po roce 2012. Ve Francii poslanci RN hájili další fungování rusko-francouzské asociace Dialogue franco-russe, jejímž prostřednictvím podle zprávy Národního shromáždění prosazovaly ruské tajné služby zájmy Ruska.

Jak vedle dřívějších spekulací naznačují také e-maily z roku 2018, zveřejněné nyní v rámci kauzy finančníka Jeffreyho Epsteina, velká část stranických financí francouzského Národního sdružení měla mít právě ruský původ. Už v roce 2014 si přitom strana půjčila od ruské banky šest milionů eur (145 milionů korun), což podle ICCT vedlo k ještě většímu příklonu strany k politickým pozicím Moskvy. To se projevilo například v obhajobě tehdejšího syrského diktátora a ruského spojence Bašára Asada.

Dalším ze způsobů, jak Rusko pomáhá posilovat evropský politický extrém a prohlubovat společenský rozkol, je podle think-tanku Globsec informační válka. Think-tank při spolkovém ministerstvu vnitra Bundeszentrale für politische Bildung upozornil, že Kremlu blízká média, kanál Russia Today a agentura Sputnik, před loňskými německými volbami vykreslovala šéfku AfD jako rozhodnou vůdkyni, která zatočí s nic nedělajícími a neschopnými politiky. Tento obraz spolu s četnými dezinformacemi, týkajícími se například migrace či války na Ukrajině, pomáhaly šířit mnohé falešné účty na sociálních sítích.

Historická stopa Moskvy

Historie hraje Rusku do karet různě. Zatímco Polsko si nese dlouhodobě neblahou historickou zkušenost s Ruskem a Česko má stále ještě v živé paměti trauma ze sovětské invaze v roce 1968, v jiných zemích je sentiment odlišný.

Na Slovensku nebo v Bulharsku mnoho lidí pořád vnímá Rusko skrze historickou romantickou optiku „bratrského slovanského národa“. V bývalém východním Německu se zase podle někdejšího vládního pozorovatele pro východní Německo Marca Wanderwitze Sovětskému svazu podařilo hluboce zakořenit nedůvěru k USA a NATO, kterou tamní společnost nasávala nepřetržitě od konce druhé světové války až do sjednocení země.

Smířlivost k Rusku nebyla v Německu donedávna jen doménou radikálů. Hluboké kořeny tam má i v tradičních stranách – jak u sociálních demokratů, tak u konzervativců pod vedením dlouholeté kancléřky Angely Merkelové. Obě strany dlouho shodně věřily, že obchodní vazby založené na nákupu energií z Ruska udělají ze země předvídatelného a spolehlivého partnera.

Šetření společnosti Forsa z roku 2021, tedy ještě před ruskou invazí na Ukrajinu, zjistilo, že si celá polovina východních Němců přála posílení vztahů s Moskvou. Na západě Německa to podporovala pouze čtvrtina respondentů. Dva roky po vypuknutí ruské invaze podle průzkumu institutu Allensbach považovalo 80 procent západních Němců Rusko za největší hrozbu pro světový mír. Na východě země ale s tímto výrokem souhlasilo jen 53 procent dotázaných. Češi jsou někde mezi: podle loňského šetření CVVM jich Rusko jako bezpečnostní hrozbu vnímá 63 procent.

V říjnovém průzkumu nadace Konrad Adenauer Stiftung ruskou vinu za rozpoutání války na Ukrajině odmítalo pouze 17 procent západních Němců, zatímco na východě země to byla téměř třetina. Tento názor překvapivě ještě více než v bývalé NDR rezonuje v Česku: červnový průzkum agentury STEM ukázal, že jej sdílí 36 procent obyvatel.