Na vytouženou svobodu čekali lidé v Břeclavi a v Hodoníně přes dvacet let. Poprvé se napjatá politická situace uvolnila už v roce 1968. Spousta lidí si tehdy plánovala cestu do Rakouska. Potom ale zasáhla sovětská vojska a snům o svobodné zemi byl konec. Naštěstí jen do listopadu 1989, kdy komunistický režim definitivně padl.
„Rok 1989 byl přelomový. Už od ledna bylo znát, že se něco ve společnosti děje. Z televize jsme se dozvídali, že se nejrůznější protisocialistické živly snaží rozvrátit republiku. A pak to v listopadu prasklo. I v Břeclavi. Zakládalo se Občanské fórum. Lidé se scházeli na náměstí, demonstrovali a vylepovali letáky,“ popsal tehdejší atmosféru břeclavský fotograf Karel Čepera.
Někteří Břeclavané byli ale v revolučním elánu spíše zdrženliví. „Mezi lidmi zpočátku panovala nedůvěra, jestli to vůbec vydrží. Už měli zkušenosti s tím, co následovalo po srpnu 1968. Tehdy policie protestující zavírala nebo dostávali vyhazov z práce. Spousta lidí proto byla opatrná. Hlavně ze začátku, kdy se ještě nevědělo, jak to dopadne. Naštěstí studenti, kteří revoluci začali, tohle zklamání z osmašedesátého nezažili,“ dodal Čepera.
Zbabělost a nevyjasněné pocity ale neplatily při listopadových událostech pro všechny. Strach si před dvaceti lety nepřipouštěl ani břeclavský radní Jiří Rufer, který tehdy stál u zrodu místního Občanského fóra. „Do listopadových událostí jsem šel bez ohledu na to, jaké hrozilo případné nebezpečí. Bylo to, jako kdybych se dostal do vodního víru, který mě strhl s sebou. Úplně jsem té euforii propadl,“ řekl Rufer.
Jeho generace čekala na převrat dlouhé roky. „Šli jsme si za tím, o čem jsme byli v té chvíli přesvědčení, že je správné. Časem jsme ale zjistili, že se kolem Občanského fóra pohybují lidé, kteří věděli, že z toho něco získají,“ popsal Rufer.
Podobnou zkušenost má i František Chlumecký z Břeclavi. „Mrzí mě, že ti, co na demonstracích nejvíc křičeli, patřili před revolucí mezi největší komunisty. A dneska jsou z nich milionáři a úspěšní podnikatelé. Měl jsem kancelář naproti místu, kde se scházel jejich výbor. Proto si je všechny dobře pamatuju,“ řekl.
Vrcholem byla stávka
Demonstrace v Břeclavi a v Hodoníně vyvrcholily generální stávkou. V Břeclavi se protestovalo na náměstí Rudé armády, kde se sedma-dvacátého listopadu sešlo patnáct tisíc lidí. V Hodoníně ve stejný den prošel průvod demonstrantů městem.
„Lidé se scházeli v místě, kde dřív stávala socha Masaryka. Potom se demonstranti přesunuli na prostranství u radnice na bývalém Gottwaldově náměstí,“ popsal ředitel Státního okresního archivu v Hodoníně Jiří Mráka, který má na demonstraci kuriózní vzpomínky.
„V listopadu jsem byl zrovna na stáži v Bratislavě. Když se v Hodoníně protestovalo, vraceli jsme se s kolegy do města a narazili jsme zrovna na demonstranty. Měli jsme ale strašný hlad, a tak jsme si nejdřív zašli na oběd do hospody U Korunky a až potom jsme se zapojili do stávky,“ usmívá se Mráka.
Revolučního hnutí v Hodoníně se zúčastnil i knihkupec a učitel Milan Blažek z Poštorné, jeden ze spoluzakladatelů Občanského fóra.
„Sametová revoluce mě zastihla na učilišti v Hodoníně, kde jsem tenkrát vyučoval. Z rádia a televize jsem už věděl, co se v Praze stalo a jak na to lidé reagují. Z diskusí v rakouské televizi jsem pak pochopil, že je to velká věc, která neskončí jen tak,“ popisuje listopadové události Blažek.
Události zachytili filmaři
Demonstranti požadovali tehdy hlavně svobodné volby. Na shromážděních zaznívala hesla jako „Ať žije Masaryk“, „V jednotě je síla“ nebo „Za svobodu“. Lidé zpívali československou hymnu.
Průběh demonstrací si mohou zájemci prohlédnout na youtube. Jedenáctidílný seriál Kronika sametové revoluce v Břeclavi je sestříhaný ze záběrů, které na protestních akcích pořídili amatérští fotografové Jan Baránek, Luděk Tondr a Stanislav Tetur.
Demonstrace vyústily ve společné setkání Moravanů a Rakušanů za hranicemi v sousedním Reinthalu. „Byl to pro nás neuvěřitelný pocit, že můžeme volně přejít přes hranice. Šlo o velkou spontánní akci, při níž se lidé drželi cestou na hranice za ruce,“ popsal Čepera.
