Psal se podzim roku 1948 a národ prožíval bolestné okamžiky. Letoun s hráči hokejové reprezentace se ztratil na průlivem La Manche. Nikdy se nenašel. Slova „letadlo“ či „letectví“ bolela.
Právě v době, kdy republika vstřebávala změnu režimu a zároveň leteckou tragédii, se v Břeclavi narodila myšlenka postavit letiště. Už o dva roky později letiště začalo fungovat na zelené louce, za městem směrem na Ladnou, a to díky členům nově založeného Aeroklubu Břeclav. „Tu pionýrskou dobu v létání hodně poznamenala druhá světová válka a tehdejší režim. Peněz bylo poskrovnu, a tak to nebylo jednoduché,“ přibližuje začátky létání v Břeclavi nynější předseda aeroklubu Roman Mrázik.
Místo pro letiště, které funguje už šedesát let, nikdo nevybral náhodně. Vzniklo totiž na pozemku, který sloužil jako záložní nouzová plocha pro tehdejší leteckou dopravu. O aeroklubu v Břeclavi ale ještě nemohla být v pravém slova smyslu řeč. V hangáru stálo jen pár větroňů. „Startovaly se pomocí gumových lan. V pozdějších letech se používaly různé navijáky,“ říká Mrázik.
Na konci padesátých let už to vypadalo jinak. Flotila se pořádně rozrostla. Břeclavský aeroklub, který tehdy spadal pod Svazarm, dostal i dvě nákladní pragovky, aby se letadla mohla převážet. „Jedna z nich jezdila dokonce až do roku 1993, pak jsme ji prodali sběrateli veteránů,“ upozorňuje na dlouholetost jedné z pragovek předseda Aeroklubu Břeclav.
Hlavně bez motoru
Byla tady ale jedna potíž. Břeclavské letiště si muselo vystačit jen s kluzáky. Blízkost „západního“ Rakouska byla pro komunisty strašákem, že by se mohl někdo s motorovým letounem pokusit přeletět hranice.
Paranoia tehdejšího režimu se ostatně projevila v Miroslavi na Znojemsku. V roce 1965 zmizelo z „politicko-bezpečnostních důvodů“ tamní letiště. „Část techniky se přesunula právě k nám. Ale stále platilo, že motorové letadlo mít nemůžeme,“ připomíná minulou dobu jeden z členů aeroklubu Lubomír Semek. Vše se změnilo až v sedmdesátých letech. Na břeclavském letišti vůbec poprvé přistávalo motorové letadlo, které sloužilo pro vleky větroňů. Ale samozřejmě pod drobnohledem tehdejšího politického vedení. „Museli jsme letadlo takzvaně zneschopnit. Nejprve jsme měli na víkend odmontovávat vrtuli, ale nakonec se oddělával jen kalíšek odkalovače paliva,“ popisuje Semek.
Byl to ale historický okamžik. V aeroklubu tehdy vyškolili prvního motorového pilota-vlekaře. „Tím jsem byl právě já,“ dodává s úsměvem Mrázik. Po revoluci a zániku Svazarmu přišly mírné potíže. Z ekonomických důvodů skončil paraodbor, protože neměl výsadkové letadlo. „Kromě nákladů na činnost jsme si od této doby museli pořizovat i novou pozemní a leteckou techniku již za své,“ upozorňuje Mrázik.
V roce 1993 se Aeroklub změnil na občanské sdružení a získal statut veřejného vnitrostátního letiště. Z toho těží i samotná Břeclav. V leteckých publikacích, které musí být k dispozici na všech letištích po celém světě, se nepíše jen o letišti, ale také o jihomoravském městě. „Do jisté míry je to pro Břeclav prestižní. Ale myslím, že v budoucnu, kdy bude vnitrostátní letecká doprava ještě dostupnější, ten věhlas bude mnohem větší,“ míní starosta Břeclavi Dymo Piškula.
Dnes má břeclavský aeroklub ve svých hangárech sedm letadel. Nabízí vyhlídkové i komerční lety a sdružuje na padesátku členů. A pochlubit se může i zahraniční klientelou. Kromě Slováků jsou častými zákazníky i Rakušané. „Využívají hlavně komerční lety, tvoří asi dvacet procent našich zákazníků,“ říká vedoucí letecké školy Pavel Šťavík.
