Hranice/ I když se režisér David Jařab v Hranicích jen narodil, považuje své rodiště za důležité. Jeho maminka pocházela z Lipníku nad Bečvou, kam často jezdila a trávila tam čas i v době před jeho narozením. „Do Lipníka jsme často jezdili za babičkou, ale žili jsme v Ostravě až do roku 1989, kdy jsme se přestěhovali do Olomouce a já v témže roce začal studovat v Brně. Přesto mám k Hranicím zvláštní vztah. Připadá mi totiž důležité, kde se člověk narodí. K Hranicím se podvědomě vztahuju ve své tvorbě,“ říká režisér, scenárista a pedagog David Jařab.
Jeho tatínek Josef Jařab byl v Olomouci rektorem univerzity, David Jařab ale kvůli studiím odešel do Brna a pak do Prahy, kde dnes působí v čele Divadla Komedie. V prosinci uvedl v olomouckém kině Metropol svůj nový film Hlava-ruce-srdce. „Dostat dnes do kin nekomerční titul je hodně vyčerpávající,“ říká devětatřicetiletý rodák z Hranic.
Jak se město Hranice promítá do vaší tvorby?
Dělal jsem třeba inscenaci Zmatky chovance Törlesse podle ranné novely spisovatele Roberta Musila, kde se děj odehrává v bývalé hranické kadetce. To ovlivnilo i můj současný film Hlava-ruce-srdce. Stejně tak i román z prostředí hranické vojenské akademie Pochod Radeckého od Josepha Rotha. Hranickou kadetkou prošla velká část rakousko-uherské inteligence, a k lidem, kteří Hranicemi prošli, se často vztahuju ve své tvorbě.
Jak často jezdíte do Hranic, do Lipníka, na Moravu?
V Hranicích jsem byl nedávno, protože tam byl otec v lázních v Teplicích. Měl jsem možnost si město prohlédnout. Do Lipníka už nejezdím, protože příbuzní už nežijí, jezdím spíš do Olomouce za otcem.
Váš film Hlava-ruce-srdce se odehrává za první světové války. Čím vás toto období tolik přitahuje?
Snažil jsem se natočit určitou vizi celého dvacátého století. Když jsem hledal nějaký klíčový čas, který minulé století určuje, který ho vlastně odstartuje, tak mě napadla první světová válka. Dochází tam k zásadní proměně historické mapy, ke změně myšlení. Položily se tam základy pro růst fašismu. Tuhle dobu jsem se snažil ve filmu postihnout a současně naťuknout události, které přijdou potom.
Je obtížné uvést do kin film s tímto tématem, kde nehrají samí hvězdní herci?
Je to vyčerpávající, ale film má naštěstí tu výhodu, že žije svým vlastním životem. Potvrdilo se mi to u mého prvního filmu Vaterland – Lovecký deník. Odstupem let se měnilo jeho hodnocení, dnes ho lidé vnímají jinak než tehdy. Kdybych měl tuhle práci dělat jen pro návratnost peněz, tak je to pro mě ztracená energie. Některé filmy vrátí vložené peníze do tří měsíců a pak jejich životnost končí. Některé mohou fungovat déle. Doufám, že to bude i případ filmu Hlava-ruce-srdce.
Do jedné z hlavních rolí Vaterlandu jste obsadil Karla Rodena. To už měl za sebou několik hollywoodských filmů. Jak se s ním spolupracovalo?
S Karlem jsme docela kamarádi, takže žádný problém. Byl neobyčejně vstřícný. Chtěl na mém filmu pracovat, protože ho zajímal tématem, ne pro kšeft. Je to podobné jako u herců v Hollywoodu, kteří hrají za velké peníze v nákladných velkofilmech, ale pak si rádi zahrají v menších filmech nebo v divadle, což je pro ně z tvůrčího hlediska mnohem zajímavější.
Váš tatínek patří k jedněm z prvních kritiků vašich filmů. Dáte na jeho názor?
Jeho názor je pro mě určitě podstatný, ale neprobírám s ním každou tvůrčí fázi. Oslovím ho až v okamžiku, kdy je film hotový a jsem samozřejmě zvědavý, co na něj řekne.
Jste jednou z vůdčích osobností Divadla Komedie, které je uznávané kritiky, ale diváci ho berou jako soubor s náročnou dramaturgií. Jak to vnímáte vy?
Myslím, že tohle se nám podařilo trochu překonat. Naučili jsme diváky, aby nevnímali náročnější dramaturgii jako něco exotického. Dopracovali jsme se až k tomu, že je dnes pravidelně vyprodáno. Kulturní tvář České republiky nevytvoří ani Michal David, ani filmy jako Román pro muže, ani muzikály. Musíme prorazit v něčem, v čem budeme osobití a originální.
