Pět vteřin. Tak krátkou dobu trvá nasadit botičku na auto. Jak vypadá den „botičkářů“, tedy strážníků, které majitelé aut rádi nemají, vyrážím vyzkoušet do terénu. Po osmé hodině ráno usedám do auta se dvěma muži, bývalým zaměstnancem armády a zámečníkem, dnes jsou z nich městský strážník a pracovník táborských technických služeb. „Tak jdeme na to,“ usmívají se.
V autorádiu zní slova slovenského hitu. „Můj bože z hlubin tě volám.“ Nebudou daleko od reakce těch, na které čekají naše botky, říkám si. První zastávka je v Jiráskově ulici. „Za poslední léta se řidiči zlepšují, málokdo nezaplatí,“ chválí si cestou ze Žižkova náměstí strážník Tomáš Danko. Přesto v kufru služební oktávky, kterou vypravili místo tradičního pick-upu kvůli sedadlu pro novinářku, drnčí kovy. Na dopolední směnu máme připravených šest botiček.
Je to vždycky šok
První kontrola mi má sloužit jako instruktáž. „Musí mít parkovací lístek, zaplacenou kartu nalepenou na skle nebo poslat SMS,“ vysvětluje Josef Pospíchal, pro technické služby pracuje šest let. Hned narážíme na problém. Karta je propadlá. Na zadní kolo škodovky namontuje Josef botičku během pár vteřin. Kolega strážník pohotově, jak má za šest let praxe naučené, mačká knoflík vysílačky „Tři, Cyril, sedm….“ opakuje vždy dvakrát značku. Mezitím přibíhá blondýnka. „Měnila jsem auto, tak jsem si neuvědomila, že mám propadlou kartu,“ vytahuje žena stokorunu. Dostala nejnižší sazbu z možných dvou tisíc.
Josef zručně odmontuje kovovou konstrukci. Do ruky ji beru já. „To nechte, to má dvanáct kilo,“ usmívá se. Ochotně mu vracím těžkou nálož. Druhou montujeme jen o pár míst dál, taky propadlá karta. Projíždíme do Vančurovy. Strážník Danko vytahuje přístroj, na první pohled vypadá jako mobil. „Zadáním prověřím celou ulici, ukáže nám, která auta mají zaplaceno přes SMS,“ vysvětluje. Nemusí tak u každého, kde neuvidí lístek, vyťukávat značku zvlášť. Nacházíme hříšníka s bílou dodávkou.
Řidička odjela s botičkou
Chvíli potom, co se na jejím okně ocitne informační samolepka o zablokování, přichází posádka. Další stokoruna a další smířené placení. Některým ženám se prý hrnou slzy do očí, jiní naopak křičí. „To víte, je to vždycky trochu šok,“ komentuje Danko. Zbraň prý nikdy nemusel použít. „Pouta ano, ale nebylo to při nasazování botiček,“ usmívá se nad mou otázku o plné výzbroji za opaskem.
Veselých historek z práce s kolegou moc neznají. „Nebyl jsem u toho, ale tak před sedmi lety prý s botičkou na autě odjela paní z Bílkovy o pár ulic dál. Byla zima, myslela, že má na kole zmrazky. S dnešní botičkou už to nejde,“ vypráví Josef. Pamatuje jak řidiči, který si ve tmě zamčené pneumatiky nevšiml, bota roztrhala plechy.
Za hodinu jsme rozdali tři botičky. Přes parkány jedeme k parkovišti u pivovaru. „Ve spodní části jsou místa pro rezidenty, ale parkovali tu i návštěvníci. Koupili si lístek a neuvědomili si, že stojí špatně. Je pochopitelné, že můžou být naštvaní, myslí, že udělali vše správně a na autě mají botičku,“ krčí rameny. Některé případy ale může řešit domluvou.
Pozornosti neujde červený minicooper. „Zaplaceno přes SMS nemá, ale strojek ukazuje dvě položky před dvěma dny,“ konstatuje strážník. Bota na kole přistává. Později nás volá majitelka, zapomněla výjimečně. S placeným stáním v centru z přesvědčení souhlasí.
Pokuty byly nízké
Pod skla aut se díváme i v Palackého ulici. Prý tu někdy bývají problémy. Pravda, necháváme tady dvě botičky. Vracíme se za několik desítek minut, volají nás majitelé. „Přijel jsem v pět ráno. Dal jsem si budíka na osmou, ale nebyl jsem schopný vstát,“ obhajuje se mladík. Než si strážník nafotí a zapíše jeho SPZetku, odlepuje z okna samolepku a jako trofej ji připevní na zadní nárazník auta. „Já ji za chvíli sundám, nebojte,“ usmívá se na mě. Delší spánek ho stojí dvě stovky. V Palackého ještě čeká botička mladý pár, také poslušně platí. Poslední botičku za směnu necháváme na parkovišti na náměstí Františka Křižíka.
Končíme stylově ve jménu týdeníku, za tři hodiny služby jsme totiž plechem obuli celekm sedm aut. Řidiči dostali nejnižší pokuty, sto nebo dvě stě korun.
