Cela pět krát dva metry, čtyři obsazené palandy a matrace na spaní na zemi. Věznice v Tarantu. Tak skončila pro čtyřiapadesátiletého řidiče kamionu Miroslava Jarouška cesta do Itálie. Je odsouzený na dva roky a deset měsíců a k pokutě 180 tisíc eur za napomáhání k ilegální migraci.
Žaloba ho viní, že loni 26. února nabral v Řecku na čerpací stanici sedmnáct afghánských uprchlíků. Jaroušek tvrdí, že o nich nevěděl. To samé vypovídali i běženci, což dokládají dokumenty od soudu, které má Sedmička k dispozici.
„Stačila žaloba plná výrazů jako lze předpokládat nebo pravděpodobně, opírající se pouze o to, že tam ti lidé byli. Bez jediného důkazu,“ tvrdí v dopise vězeň.
Podle lidí z českého ministerstva zahraničí soudce připustil, že Janoušek o běžencích nevěděl. „Nasvědčuje tomu fakt, že italská justice volila spodní hranici trestní sazby. Případ podle všeho hodnotili jako trestný čin z nedbalosti,“ říká ředitel tiskového odboru Jiří Beneš, který Jarouškův případ detailně zná.
Vězeň tak volá o pomoc.Stejně tak rodina: snaží se poukázat na problémy šoférů kamionů, které mají s uprchlíky při cestě z Řecka do Itálie. Řidiči navíc často vůbec nevědědí, co v autě vezou.
„Jezdil jsem kamionem několik měsíců a mockrát jsem ani nesměl vědět, co je za plachtou. Kdybych převážel lidi, neměl bych o tom tušení. Hrozné ale je, že za náklad nesu odpovědnost,“ potvrdil Sedmičce bývalý řidič kamionu, který bydlí v Budějovicích.
Z vězení má Jaroušek vyjít nejdříve v červnu 2011. Jedinou možností, jak opustit italskou věznici, je převoz do Česka a odpykání zbytku trestu doma. I kdyby o něj Jarouškovi zažádali už příští měsíc, úřední mašinérie potrvá půl roku.
Je to ponížení a bolest nad nespravedlností, píše řidič rodině z Itálie
Několikrát týdně sedá Olga Jaroušková z Písku k počítači a píše dopisy manželovi. Děti zase otci. Do italského vězení. Osobně se celá rodina setká nejspíš v červnu 2011.
Dopisy z vězení. O naději, nespravedlnosti, o životě. Třináct měsíců o sobě rodina Miroslava Jarouška z Písku ví jen z telefonátů a dopisů.
Rok a měsíc už je čtyřiapadesátiletý řidič kamionu zavřený v tarantské věznici v Itálii za údajný pokus o převoz sedmnácti afghánských běženců. Rodina mu pomáhá a dodává sílu, jak může.
Dcera Jana a manželka Olga Jaroušková poskytly Sedmičce úryvky z několika dopisů.
Taranto, 2. května 2009
Nemáš tušení, jak dlouho jsem čekal na vydání osobních věcí, co jste mi poslali. To byl zážitek, to si na mě bachaři smlsli. Vím, že děláš možné i nemožné pro moje propuštění. Nevím, jestli ti to budu moci někdy oplatit.
„Posíláme tátovi balíky. Stává se, že se k němu dostane jen část věcí, které jsme poslali. Ale i tak, snažíme se mu situaci ulehčit, jak můžeme,“ komentuje dopis dcera Jana Jaroušková.
Taranto, 9. května 2009
Jani, ještě pár řádků ke slovníku. Vím, že jsi to myslela dobře, ale když jsem si ho otevřel a přečetl pár slovních obratů, musel jsem se zasmát. Už jsem se viděl, jak se ptám dozorce, kdy jede vlak do Benátek, nebo jestli je to místo volné. Jsem asi jediný ve věznici, kdo je schopný se na tohle zeptat. Dcera Jana se otce snaží povzbudit trochou humoru. Jak sama říká, je spíš černý. A otec reaguje podobně, přesto, že do smíchu není ani jednomu. „Poslala jsem mu italský slovník, aby se mohl domluvit na tom, co potřebuje. Přišla mi tato odpověď,“ říká Jana Jaroušková.
Taranto, 1. října 2009
Další neutěšený měsíc skončil a další začíná. Nikdo si nedovede představit, jak mne to trápí, jak se tady dusím. Mám to v sobě, tu bezmoc a beznaděj, nemám jak to ze sebe dostat. Stále dokola – ponížení, bolest nad nespravedlností, postoj italské justice, ta beznaděj. Toho se snad nikdy nezbavím.
„Když jsem dopis přečetla, řekla jsem si, že manžela musím také zapojit do našeho běžného života. Tím myslím i našich starostí, abych ho přivedla zase na trochu jiné myšlenky,“ popisuje své pocity manželka Miroslava Jarouška Olga Jaroušková.
Taranto, 15. listopadu 2009
Nemohu pochopit, jak je možné někoho odsoudit a posléze uvěznit bez důkazu, jen na základě domněnek. To je přece proti zdravému rozumu a proti logice. Proboha, kde to jsem? Ve které „demokratické“ zemi, ve kterém století? Nevím, jestli se z toho někdy vzpamatuji.
Olga Jaroušková přemýšlí každý den o tom samém. „V tom s mužem naprosto souhlasím, také to nemohu pochopit. Asi nikdo, kdo má zdravý rozum. Kontaktovala jsem paní konzulku, ta mě utvrdila v tom, že v Itálii to bohužel takto chodí,“ říká.
Taranto, 7. února 2010
Nepřestávám věřit, nepřestávám doufat, nepřestávám bojovat. Není to vůbec snadné, lehké, jednoduché, ale jinou volbu nemám. Děkuji všem za podporu – za pomoc. Vyřiď všem, kdo nám pomáhají, velké díky a pozdravy.
Do vězení v Itálii píší Miroslavu Jarouškovi kromě manželky a dětí i přátelé, sousedé. „Ta podpora mu dává velkou sílu, stačí jenom pozdrav. A to nemluvím o těch, co nám pomohli a pomáhají, bez nich bychom to nezvládali, moc jim děkuji, já i děti,“ dodává Olga Jaroušková.
Taranto, 21. února 2010
V nouzi poznáš přítele. Děkuji všem, co nám pomáhají. Vše, co jsem napsal v dopise, který jsem chtěl zveřejnit, je pravda, tím nesměřuji k tomu, aby mne někdo litoval.
Jsem uvězněný nespravedlivě a chci, aby se to naši přátelé, i ti, co nevěří, dozvěděli. My můžeme všechno dokázat, ale oni mi nemůžou dokázat nic. Vše, co proti mně mají, jsou pouhé ničím nepodložené spekulace.
„Manžel napsal dopis, takovou zpověď ohledně jeho uvěznění v Itálii. Popisuje v ní, jak to vše bylo, co tam zažil a zažívá. Píše o italské justici a o nesmyslném průběhu soudu. Chce vše uveřejnit, uvést na pravou míru, aby si každý udělal obrázek, jak to chodí ve vyspělé zemi EU, a varovat tím i ostatní,“ vypráví manželka.
