Jestliže by Barbora Škrlová, jedna z nejtajemnějších postav příběhu krutého týrání dětí známého spíše pod shrnujícím pojmem kuřimská kauza, stříhala za mřížemi metr, spotřebovala by jich patnáct. Od chvíle, kdy ji policisté zadrželi v Norsku, až do svého propuštění z nápravného zařízení ve Světlé nad Sázavou, v němž si odpykávala pětiletý trest, totiž uplynulo přesně 1495 dní. Na svobodě je tak o rok dříve.
S plyšákem na svobodu
Když se Škrlová 8. února krátce před třetí hodinou odpolední poprvé nadechla ledového vzduchu na znovunabyté svobodě, jako by se za více než čtyři roky nezměnila. Nejen kvůli mrazu byla zachumlaná do červené mikiny, na hlavě naražený černý kulich jí sahal až k očím. A v ruce svírala modrého plyšového medvídka. S talismanem, který ji v různých podobách doprovází prakticky po celý dosavadní život, pak nasedla do stříbrné octavie dávného kamaráda Michala Říhy a na zadní sedačce se zabalená do deky vydala směr Brno. Přesněji řečeno do utajeného bytu, který Škrlové zařídil spolek Šalamoun. Občanské sdružení, jež se navíc za šestatřicetiletou ženu zaručilo. „Zařídili jsme jí bydlení a budeme spolupracovat s probační a mediační službou, kam se člověk propuštěný z vězení musí hlásit. Služba ale zároveň propuštěnému třeba pomůže hledat práci. Napřed se ale Barbora bude muset uklidnit a zvyknout si na nové prostředí,“ říká předseda spolku John Bok. Muž, který se o osvobození Škrlové snažil od chvíle, kdy začal kuřimskou kauzu projednávat brněnský krajský soud. Zdálo se mu totiž, že je Barbora duší bezbranným dítětem.
Slova Johna Boka ostatně potvrzuje i chování Škrlové. Na rozdíl od ostatních tyranů se objevila na veřejnosti jen párkrát. K soudu později odmítla chodit, protože jí jednání nedělala dobře. A vždy, když se objevila v doprovodu policejní eskorty, svírala v ruce nějakou dětskou hračku.
„Je bezbranná a chová se jako dítě,“ obává se Bok, který doufá, že najde Barboře nějakou práci, i když to nebude podle něj lehké. Uvažuje například o práci v charitativní organizaci, kde bude Škrlová rovněž pod dohledem psychoterapeutů.
Dětské chování, vyplašený obličej a ustrašenou duši potvrzuje i advokát Škrlové Richard Novák. Setkával se s ní především v brněnské vazební věznici a už tehdy si všiml, že nebude v pořádku.
„Vůbec nechápala, co se děje. Vyšetřování ani soudnímu procesu nerozuměla, hovořila velmi tichým hlasem a stále měla oči sklopené do země. V rukou držela hračku a asi by byla nejraději někde s dětmi,“ říká Novák, který se prý s podobným chováním za svou dlouholetou praxi v justici nesetkal.
Dítě, nebo herečka?
Přestože si někteří odborníci myslí, že je medvídek či jiné plyšové zvíře jakýmsi návratem Škrlové do dětství, soudní znalkyně Růžena Hajnová, která Škrlovou několikrát podrobně zkoumala, je zcela opačného názoru. Podle ní není rozhodně člověkem s vymytým mozkem či s duševní poruchou, jak se snažili obhájci zdůrazňovat před soudem při hlavním líčení, aby získali pro svou klientku nižší trest.
„Je to herečka. Kdyby se za to, co předvedla, udělovali Oscaři, pak by právě ona byla horkou kandidátkou na Oscara za hlavní ženský herecký výkon,“ říká bez servítků Hajnová s tím, že Škrlová nemá problém role měnit.
Svědčí o tom ostatně i fakt, že se při odhalení kuřimské kauzy vydávala za třináctiletou Aničku. Po útěku z dětského zařízení Klokánek skončila v Norsku, kde hrála roli třináctiletého chlapce jménem Adam. Oholila si hlavu, ňadra schovala pod stahovací pás a pod ochranou spisovatele Martina Fahrnera dokonce nastoupila na jednu norskou základní školu.
Už tehdy hrála podle znalkyně Hajnové tu roli, která se jí právě hodila. „Teď se mně hodí hrát holčičku, tak hraji holčičku. Jindy to bylo zase něco jiného. Každý herec se navíc musí vcítit do své role. Když se do ní nevcítí, je špatný herec. A ona je dobrá,“ zdůrazňuje Hajnová, která při speciálním vyšetření Škrlové zjistila její pozitivní reakce na násilí. Například na sadomasochistické kreace.
Vzrušuje ji týrání
Citlivý snímač, který zaznamenává reakce mozku při promítání nejrůznějších obrázků, například zaznamenal silnou reakci při Bářině pohledu na škrcené dítě. „Většinou to u žen vyvolává emoce. Na snímku je totiž dítě se zvrácenou hlavičkou a vypadá jako mrtvé. Škrlová na obrázek reagovala opačně. Vzrušilo ji to,“ tvrdí Hajnová.
Škrlová sice přiznala, že oba hochy týrala, ale jen kvůli tomu, aby unikla trestu. „Byla oběť, kterou zbylí trýznitelé týrali,“ poukazuje Bok na fakt, že v případě odmítnutí rozkazu tyranů následoval trest v podobě bití, pálení a znásilňování. Tento fakt ovšem také znalci při svém zkoumání vyvrátili. Kupříkladu malé jizvy na těle Škrlové nebyly stopy po popáleninách.
„Takové škrábance se dají udělat rozebranou tužkou. Za pár dní jizvy po popáleninách zmizely. Zřejmě nepočítala s tím, že je budu chtít vidět ještě jednou. Následoval afekt s výlevem emocí,“ vzpomíná Hajnová na jedno z odborných vyšetření.
Silný vliv otce
I když soudní znalci potvrdili, že Škrlová nemá na těle jizvy po týrání, nikdy se od ní nedozvěděli, proč s nimi hraje divadlo. Bývalý kriminalista a současný soukromý detektiv Josef Kolínský se domnívá, že hlavní roli hrál v případu Josef Škrla, otec Barbory. Kolínský pro Škrlu zprvu pracoval coby právník, jakmile ale vyšlo najevo týrání, další spolupráci odmítl. Škrla podle Kolínského dokázal udělat z lidí fanatiky. Při několikahodinových rozhovorech otce s dcerou si například všiml, jak moc je Barbora na otci závislá. „Konzultovala s ním dokonce i obyčejné věci. Třeba výběr čaje k pití,“ vzpomíná Kolínský.
Škrla měl podle detektiva velký zájem dceru „uklidit“. Chtěl ji ukrýt tak dokonale, že by ji policie nenašla roky. Nejprve zařídil její útěk z Klokánku, později přišel s myšlenkou únosu do Ázerbájdžánu. „Únos měly udělat tajné služby. Do pátrání po ní by se tak nezapojila policie a Interpol, ale zase jiné tajné služby. Ty by to podle Škrly vyšetřovaly roky,“ přibližuje Kolínský Škrlův promyšlený plán.
Nápad ale připadal Kolínskému divný. Už kvůli tomu, že do fiktivního únosu Škrlové měl její otec zapojit mnoho lidí. „Byla to banda fanatiků. Kdyby chtěli, udělali by si i černou kůži. Nerozuměl jsem tomu. Prý se převlékali do maskáčů a běhali po lesích se samopaly. Škrla mi pořád ukazoval výpovědi Barbory, která v nich tvrdila, že je tajná agentka. Těch zvláštností bylo víc. Když se pak začalo mluvit o týrání dětí, byl jsem z toho překvapený,“ říká Kolínský, který později přestal se Škrlou spolupracovat.
O perfektní organizaci mluví také Ditta Pokorná, která v době odhalení kauzy byla ředitelkou zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek. „Týrání chlapců bylo mimořádně kruté a dobře organizované. Navíc je týrali i jejich nejbližší příbuzní. Existence a všechno to tajemno kolem Aničky-Barbory to jenom podtrhovalo. Útěk z Klokánku, dopis prezidentovi Václavu Klausovi, její přeměna v chlapce v Norsku. Po těch letech je mi z toho stále smutno. A taky je mi líto, že za tyto podvody ji soud nepotrestal,“ vypráví Pokorná, která nyní pracuje u zlínské policie.
Hrát dítě není trestné
Přestože Pokorná poukazuje na to, že za podvody Škrlové nepadl trest, soudy měly jiný názor. Podle verdiktů není trestné, když se dospělý člověk převléká za dítě. Chybná byla podle rozsudku lékařská prohlídka „Aničky“ při jejím nástupu do Klokánku. Kdyby byla už tehdy důsledná, nemohlo by sociálním pracovnicím uniknout, že je Anička dospělá žena. Prohlídka ovšem nebyla možná. „Nenechala na sebe sáhnout. Když se k ní sestry přiblížily, okamžitě začala křičet,“ vzpomíná Pokorná s tím, že by si Škrlová měla za všechny ty hry odpykat trest až do konce.
Klinický psycholog a sexuolog Slavomil Hubálek tvrdí, že nezpochybňuje žádost o propuštění z vězení, na nějž má každý poprvé odsouzený člověk po dvou třetinách trestu právo. Upozorňuje však na fakt, že v případu týrání dětí je jedno velké ALE. „Případ vyšetřovala několik měsíců policie, více než rok jej řešil soud. Přestože ukázal na viníky, neodpověděl na jednu zásadní otázku. A sice, proč děti týrali. Být soudcem, pak o podmínečném propuštění rozhodnu až ve chvíli, kdy by Škrlová řekla, o co v celé kauze šlo,“ zdůraznil Hubálek.
I podle klinického psychologa by se měla Škrlová podrobit dalším vyšetřením, především pak delší psychoterapii. „Na jedné straně je oběť, ale zároveň je i pachatelem. V každém případě je svéprávná osoba, které není ještě ani čtyřicet. Otazníky mi spíše visí nad rolí jejího otce, Josefa Škrly. Všichni tvrdí, že s případem nemá nic společného, a hlavně pak neví, kde je. Myslím si, že to není pravda,“ přemítá Hubálek.
Pravda – alespoň o důvodech týrání dvou chlapců – ovšem nezazněla nikdy. A nezjistil to ani soud. „Mým oblíbeným citátem je, že nás pravda osvobodí. Pokud by nejen Škrlová, ale i ostatní odsouzení v kauze řekli, co a proč se doopravdy dělo, mohlo by je to osvobodit. Takto v sobě nosí nějaké tajemství, jež v nich zůstane. I když budou na svobodě,“ uzavírá Hubálek.
BÁRA-ANNA-JAN
• Barbora Škrlová se narodila Josefu a Renátě Škrlovým v roce 1974 jako první ze tří dětí.
• Matka měla problémy s alkoholem, otec byl podivín a zároveň vůdcem sekty podobné Hnutí Grálu.
• Vystudovala vysokou školu, ale ráda si vymýšlí a potřebuje neustálý dohled. Později se seznámí s Kateřinou Mauerovou, která z Barbory udělá holčičku z Norska, Anne Jervinen.
• Jako Anička se v roce 2005 dostává do rodiny Kláry Mauerové, sestry Kateřiny.
• Klára má dva syny, kteří z Aničky nejsou moc nadšení a začínají mít problémy s chováním.
• Klára se nechce Aničky vzdát, a tak se snaží děti převychovat.
• Na doporučení sestry se zkontaktuje s „doktorem“, který jí posílá instrukce, jak děti trýznit. Nazývá to terapií.
• Mučení dětí se odehrává v bytě Kláry a na chatě ve Veverské Bítýšce za Brnem, kam přicházejí děti týrat také Hana Bašová, Jan Turek a bratr Barbory Jan. Týraní chlapci musejí zažívat bití, pálení cigaretami a řezání noži do těla.
• Kauzu odhaluje v létě 2007 náhoda, když soused Eduard Tvrdý naladí na dětské chůvičce obraz nahého chlapce svázaného v komoře.
• Do rodinného domku v Kuřimi na Brněnsku přijíždějí policisté a zatýkají matku dětí. Ty pak společně s „Aničkou“ končí v Klokánku.
• Z dětského zařízení Škrlová utíká do Norska, kde začíná žít jako třináctiletý Adam.
• V Norsku chodí do školy, ale kvůli podivnému chování končí v krizovém centru, z nějž záhy utíká.
• Norská policie Adama vypátrá a zjišťuje, že jde o ženu. Kontaktuje české vyšetřovatele, kteří v lednu 2008 Škrlovou převážejí zpátky do České republiky.
• V březnu 2009 potvrdil Vrchní soud v Olomouci tresty pro šest lidí, kteří děti v Kuřimi týrali.
• Škrlová pět let vězení, Klára Mauerová dostala devítiletý trest, Kateřina bude za mřížemi deset let. Sedm roků pobytu ve vězení vyměřil soud Janu Škrlovi, o rok míň v něm bude Hana Bašová. Jan Turek dostal stejně jako Škrlová pětiletý trest.
