Přes den pracuje jako novinář, po večerech ho ale chytají monstra. Vlkodlaků, upírů, zombíků i děsivých civilistů jsou knížky Svatopluka Doseděla plné. Jediný český spisovatel, který píše výhradně horory, bydlí v Jarošově nad Nežárkou.
Není příliš depresivní psát jen horory a zabývat se samým zlem?
Ani ne. Pesimistické nálady na mě padají z jiných věcí. Třeba z toho, jak někdo může zavraždit malou holčičku. Nebo z té beznaděje, když padesát chlapů zachraňuje jadernou elektrárnu v Japonsku a výsledek je nejistý. Z toho mívám blbou náladu. Horory jsou potom v pohodě. Není to realita.
Se psaním jste začal, abyste unikl realitě po práci v kanceláři. Proč jste si vybral zrovna horory?
Začal jsem psát, když jsem pracoval na berňáku. Byla to nuda a já se potřeboval nějak realizovat. Jenže psát něco legračního? To si nedovedu představit. Mám sice smysl pro humor a znám milion vtipů, ale napsat humoristickou knížku, aby se u toho lidi smáli, je daleko těžší než napsat něco, u čeho budou vřískat strachy. Na psychologický román jsem zas tenkrát neměl odžito, jak se říká. Na detektivku mi chybí správná logika a do erotického románu se vůbec pouštět nebudu. Takže vlastně zbyly horory.
Máte je rád také u jiných autorů nebo na filmovém plátně?
Mám rád klasické horory a filmy, ze kterých vás mrazí. Naprostou klasikou ve filmu je třeba Alfred Hitchcock, ze spisovatelů pak Stephen King. Není to sice hororový spisovatel v pravém slova smyslu, jeho knížky jsou ale úžasné. Do úplně normálního příběhu dokáže najednou dostat strašidlo tak, že věříte, že opravdu existuje. Já bohužel nejsem King, přesto se snažím vycházet z jeho modelu. Přizpůsobuji ho svým schopnostem, a nepíšu proto jenom o rakvích. To strašidelné obalím normálním příběhem. Dost často dokonce píšu o lidech, které znám.
A co říkáte na nové filmové horory?
Ty už mě tolik nelákají. Je tam zbytečně moc krve
a bývají také dost překombinované. Třeba dneska tolik populární sága Stmívání mi spíš připomíná seriál Beverly Hills 90210, jenom s upíry a vlkodlaky. To mě prostě nebaví.
Dá se vůbec v takových dílech ještě načerpat nějaká inspirace? Nebo chodíte pro témata úplně jinam?
Je to těžké. A tak se snažím vycházet ze známých postav nebo pověstí. Párkrát jsem už zůstal u nás v Jarošově. Například v povídce „Den, kdy umlkly zvony“ mě inspirovala věta mého kamaráda, jarošovského starosty Bohouše Roda. Když u nás opravovali kostel, neměli jsme faráře, a dokonce na čas sundali i kříž z kostelní věže. Bohouš tenkrát řekl, že k nám má peklo otevřené dveře. Tak jsem tu myšlenku použil do svého příběhu. Stejně jako jeho osobu. Pořád mi to nemůže zapomenout, protože jsem ho tam nechal umřít.
Končí vaše knížky často drasticky nebo máte radši happy end?
Jak kdy. Někdy je šťastný konec vyloženě žádoucí. Když celou dobu sledujete utrpení, které potkává hlavního hrdinu, přejete mu nakonec, aby přežil.
Vracíte se někdy ke svým postavám?
Ne. Snažím se vždycky přijít s něčím novým. Když budete psát o upírovi, musíte to udělat tak, aby z toho nevylezl zase jen Dracula. Například v jedné povídce mám vlkodlaka – bylo pro mě hodně složité vymyslet to tak, aby tam nebyl klasický úplněk, aby ten vlkodlak vznikl jinak než pokousáním nebo aby nezdechl stříbrnou kulkou. Díky internetu a knížkám jsem nakonec přišel na způsob, jak se s takovým vlkodlačím monstrem vypořádat způsobem alespoň trochu originálním. Pokračovat dál by mi ale nešlo.
Práce na takové knížce se pak určitě protáhne. Jak dlouho běžně píšete jednu věc?
Trvalo by to krátce, kdyby člověk dělal jen jednu věc. Jenže když se tím neživíte, děláte toho spoustu okolo a trvá to. Knížku Bestseller jsem psal s přestávkami pět let. A dlouho mám rozpracovaný i nový román. Samozřejmě mezitím píšu nějaké povídky. Ale dokážu se také cíleně přinutit a sednout k tomu. To když na mě najednou padne ta správná nálada a doslova nabuším celý příběh. Naštěstí je o moje věci zájem, takže nedělám věci do šuplíku a mám slušnou motivaci. Protože ale píšu také v rámci svého zaměstnání, moc velký odpočinek už to pro mě není.
A u čeho tedy dokážete relaxovat?
U knížek. Na odreagování mám nejradši Jaroslava Foglara. Přivedl mě k němu tatínek a teď se k němu rád vracím. A druhým mým koníčkem je muzika. Jednak pasivně, protože hudbu prakticky pořád poslouchám, ale taky aktivně. Tak dvakrát třikrát do měsíce hraji s kamarády v country kapele.
Dá se v Čechách uživit jenom psaním?
Jsem přesvědčený o tom, že k tomu je potřeba, aby vaše dílo někdo zfilmoval. Neumím si ale představit, že by v Čechách točili horory. Bylo by to jak finančně, tak i technicky velmi náročné. Je to spíš pro Ameriku.
Dokáže hororového spisovatele taky něco vyděsit? Mrazí vás z něčeho v zádech?
Že bych měl z něčeho klasický strach, to asi ne. Pravda ale je, že na mě zvláštně působí jedno místo v Jarošově. Lidé o něm vyprávějí různé historky spojené s francouzským vojákem, který tam prý byl kdysi za divných okolností pochovaný. Věnoval jsem se tomu místu při psaní povídky Batalion do trilogie Zlo přichází třikrát. Na tom místě něco zvláštního cítím. Nebojím se tam, ale něco tam je. Ale nevím, jestli je to dobré, ani nebo zlé.
Máte dvě dcery. Strašíte je někdy?
Když byly menší, měli jsme takové lekací pohádky. To vyprávíte v podstatě obyčejný příběh a najednou bafnete. To mě hodně bavilo. Jednou jsem jim dokonce napsal pohádku na dětský tábor. Byla na téma večerníčků, a každé dítě mělo přivézt vlastní. Tak jsem pro holky tehdy vymyslel Kletbu lesního boha.
Odehrávala se právě na táboře. Instruktoři mi pak trochu vynadali, že z pohádky vylezl horor a děti nechtěly ani držet hlídku.
Spisovatel Svatopluk Doseděl
- narodil se 12. 7. 1968 ve Vejprtech
- vystudoval střední školu a pracoval jako úředník nebo pojišťovací poradce
- dnes se živí jako redaktor
- první novely mu vycházely od roku 1995 v časopisu Nemesis
- první román Bestseller vydal v roce 2005
