Říkat tomu politika? Na vesnicích to je úplně jinak, tvrdí starostka

Je jim kolem třiceti a šéfují ve svých obcích. Sedmička zjišťovala, jak se žije a úřaduje mladým starostům v Olomouckém kraji.

Když se řekne starosta, vybaví si většina lidí staršího vousatého muže. Že ne vždy musí být taková představa skutečností, si jedeme ověřit společně s fotografem. Ceduli s nápisem POLOM míjíme v momentě, kdy začíná sněžit. Fouká studený vítr a rtuť teploměru se uvelebila pod nulou.

Ihned po příjezdu do malé obce nedaleko Hranic se sháníme po místních a míříme k budově smíšeného zboží. Je ale čtvrtek odpoledne, tedy jediný všední den, kdy jsou na dveřích prodejny visací zámky.

Boží muka, hezky opravená kaple a velký rybník určitě v létě vyvolávají onen klasický pocit, který mívá divák při sledování nejoblíbenějších českých filmů z venkovského prostředí. Teď si ale připadáme spíše jako v legendární písni Jarka Nohavici, ve které písničkář deklamuje, že zamrzlé „Pendolino stoji kdesi u Polomi“.

Od doby vzniku písně šel evidentně pokrok dopředu, protože modrý rychlovlak se kolem nás jen přežene a řítí se na Ostravu. Během naší pochůzky několikrát trať znovu ožije rámusem. Ve chvílích, kdy umlkne, se ozývá hluk kamionů z druhé strany od silnice.

„Už jsme si zvykli. Když přijede bratr z Čech, říká mi, jak tady můžeš spát? Mně to ale vůbec nepřijde,“ komentuje stereofonní dopravně zvukové efekty usměvavá obyvatelka Anna Čočková.

Sama vlakem jezdívala za prací do Přerova, tak jako řada dalších místních. Po letech třísměnného provozu si teď může šedesátiletá žena v klidu vydechnout a užívat si každého dne. Ve vesnici, kde léta žije a kde to má ráda. Právě je na cestě za kamarádkou na kávu a kus řeči. „Líbí se mi tady. Manžel je místní rodák. Moje dcera tu také bydlí,“ říká žena právě v momentě, kdy zastaví projíždějící auto. Řidič pokynutím zdraví a ptá se paní, jestli chce svézt do Hranic. V obci s necelými třemi sty obyvateli se evidentně všichni znají.

Rozhodli voliči

Opodál stará dopravní značka s třicítkou v kroužku jako by naznačovala, jakou věkovou kategorii lze očekávat na zdejší radnici. „Paní starostka je fajn, ve volbách dostala hodně hlasů. A není divu,“ zabrousíme v hovoru do volebních poměrů ve vesnici. „Že je mladá? Však to je v pořádku. Mládí vpřed!“ má jasno Čočková.

V časném mrazivém odpoledni nikoho dalšího nevidíme. Restaurace Motorest Texas grill, jejíž nápisy slibují snídaně, obědy, večeře a speciality na grilu, žádné hosty nevítá. Velká budova, která je teď spíše zříceninou bez nároku na uznání památkou, totiž připadla po restituci švýcarským majitelům a ti se o ni nestarají.

„Byla tady ještě jedna hospůdka. Ta je ale závislá na letních hostech, protože tu máme dvě větší zahrádkářské kolonie. Ale místní se naučili chodit do Bělotína nebo do Blahutovic, což není moc daleko,“ říká šestatřicetiletá starostka Marta Koubková, v jejíž pracovně v budově mateřské školy jsme nakonec našli útočiště.

V obci to nemají vždy lehké, ale stejně jako její obyvatelé, ani starostka nejeví chuť stěžovat si na poměry. Málokterá velká povodeň se obci vyhnula. Kvůli nové rychlostní silnici zmizely některé domy, mezi nimi mlékárna a sýrárna. „V takových podmínkách není jednoduché dát vesnici tvář. Snažíme se vytvořit její přirozený střed, který kvůli zásahům ztratila,“ vysvětluje starostka.

Koupili proto rodinný dům, v němž se snaží udělat centrum setkávání. Mohli by tam sídlit hasiči, členové střeleckého klubu, mohly by do něj chodit maminky s dětmi. Zatím slouží jako ono centrum takzvaná „bouda“ u hřiště. Přesto se dění v obci hýbe. „Máme tradiční velikonoční a vánoční dílny i další akce, například kácení máje,“ připomíná hlava obce.

Při otázce, kdy přesně vstoupila do politiky, se starostka rozesměje. „Říkat tomu politika je zvláštní. Na malých vesnicích chodí všechno úplně jinak,“ tvrdí Koubková.

Sliby na vsi neplatí

Sama se dostala do křesla komunální političky spíš nečekaně. V předcházejícím období šla ve svých dvaatřiceti letech podpořit ve volbách starostu, a roku 2006 tak kandidovala poprvé. Hlasů se ale „urodilo“ nečekaně mnoho, a tak se po volbách původní záměr posloužit coby pouhé „křoví“ na kandidátce výrazně změnil. Před pěti lety se stala místostarostkou. Po posledních volbách, kdy sdružení „Za Polom krásnější“ opět zabodovalo, už kývla. Příslušnost k tomu či onomu sdružení tu ale nikdo neřeší, všichni spolupracují v zastupitelstvu. „Když člověk dostane podporu od lidí a ví, že ji nezískal slibováním nemožného, ale díky osobním zkušenostem a sympatiím, cítí odpovědnost a chuť pro vesnici, kde vyrůstal, něco udělat. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu,“ vzpomíná Koubková.

Do úřadu „naskočila“ bývalá učitelka přímo z mateřské. „Naštěstí je tady přes chodbičku školka. Takže můj mladší syn Vojta tam nastoupil v necelých třech letech. To nebylo zrovna ideální, ale paní učitelky mi hodně pomohly, a tak se to dá zvládat. Starší Petr už chodí do školy,“ líčí starostka.

Mladí a šikovní

Setkala se někdy s tím, že by někdo poukazoval na její nízký věk? „To ne. Jsem zdejší rodák, takže starší lidé mě obvykle oslovují zdrobnělými jmény, s mými vrstevníky žádný problém není a mnozí z těch mladších jsou moji bývalí žáci. Někteří z nich už mají maturity,“ popisuje starostka.

Mladší věk často podle ní může znamenat spíš výhodu. „Někdy to způsobí překvapení a komunikační zábrany se rychleji rozplynou,“ míní. Zobecňovat však nelze. „Nedá se říci, že člověk, který je mladší, má více energie nebo řeší problémy odvážněji. A starší mají zase větší odstup a nadhled,“ připomíná Koubková.

Podobně smýšlí i její starostenský kolega z Dolních Studének na Šumpersku, který v úřadu oslavil třicítku. „Nízký věk rozhodně není překážkou, lidé nám spíše fandí. Ale rozhodně by nebylo dobré se povyšovat. Pořád se snažím učit od starších, zkušenějších starostů, kteří mají onen zdravý selský rozum,“ říká Radim Sršeň, v současnosti nejmladší starosta v šumperském okrese.

Opravdový benjamínek v kraji je na Obecním úřadě ve Slatinicích. Třiadvacetiletý Ondřej Mikmek je sice jen místostarostou, po loňských volbách se ale nepodařilo zastupitelům lázeňské obce na první pokus zvolit starostu, a tak měl mladík po určitou dobu zničehonic obecní záležitosti „pod palcem“.

„Bylo to zrovna v období, kdy se uzavírají staré projekty a vytvářejí nové. Ale dalo se to zvládnout,“ vzpomíná mladý komunální politik.

Tak vysoko ale původně podle svých slov nemířil. „Na kandidátku jsem šel proto, že nemám rád, když někdo jen mluví. Chtěl jsem se dostat do zastupitelstva, protože se mi nelíbilo, co se tu dělo za minulého vedení,“ vysvětluje Mikmek, který za jistou výhodu svého věku považuje, že není zatížený minulostí.

Reakce na člena nového vedení s mladistvou vizáží na sebe nenechaly dlouho čekat. „Hned na prvním povolebním zastupitelstvu jeden z jeho členů vstal a jízlivě se mě otázal, jestli už jsem dodělal školu. Snažil se naznačit, že se někam hrnu,“ podotýká nynější místostarosta.

Po více než roce si už místní na mládí ve svém úřadu zvykli. „Jen lázeňští hosté se při setkání ze začátku dívají trochu překvapeně,“ usmívá se Mikmek.

S dotací i bez ní

Za okny polomské mateřinky vytrvale sněží. Ptám se starostky Koubkové, jestli by přijala nabídku kandidovat do vyšší politiky, pokud by přišla. „O tom bych nepřemýšlela ani vteřinu. Člověk má odvést díl práce a já to chtěla zkusit. Navíc odsud nemíním nikam odcházet. Kdyby se mi podařilo ještě něco udělat, byla bych ráda,“ má jasno starostka.

Už teď ví, jak by měla obec vypadat za dvacet let. „V rozvojovém plánu je, že i ten malinký prostor mezi drahou a silnicí se podaří dát dohromady. Opravíme dům, který jsme koupili, vznikne setkávací centrum a místo, kde se soustředí historické věci. A pokud dotace nezískáme, tak si to postupně opravíme všechno sami,“ dodává odhodlaně Koubková.

Poslední potřesení rukou a starostka energickým krokem odchází do chumelenice. Vzápětí nasedá do auta a odjíždí na jednání s ostatními, většinou o generaci staršími starosty.