Pět let studoval současný olomoucký primátor Martin Novotný filozofii na Karlově univerzitě v Praze. Studium ale nedokončil a odjel do Austrálie. Po návratu naskočil do politiky. Rychle se stal náměstkem primátora a o čtyři roky později se ve svých čtyřiatřiceti letech postavil do čela města. Pod sakem ale stále skrývá duši rockera. Hudba je jednou z jeho sedmi velkých radostí, se kterými se svěřuje Sedmičce.
„Někdo sportuje, já hraju na kytaru. Je to pro mě největší relax. Jako amatérská kapela bez bedňáků si všechno děláme a taháme sami. Je to při vystoupení pořádná makačka. A hlavně se setkám s úplně jinou skupinou lidí, než jsou politici,“ libuje si Novotný.
Kytara
Na kytaru hraju od osmi devíti let. Tehdy jsem si brnkal na bratrovu španělku hlavně folk – Kryla a Nohavicu. Na střední škole jsem si koupil jolanu, tedy první elektrickou kytaru, a začal hrát rock. První pořádný nástroj jsem si koupil až v Praze na studiích, amerického Fendera Stratocaster.
Naše kapela Again nemá žádného kapelníka. Je nás osm a hrajeme jižanský rock. Ten hlasově dobarvují i dvě zpěvačky, já hraju jednu ze tří kytar.
Liduška
Dcera slaví teď v srpnu pět let. Má nekonečné množství pozitivní energie a úžasnou fantazii. Občas nevím, jestli žije v pohádce, nebo v realitě. Má ráda všechno, co je spojené se zvířaty. Když jsem ji vzal do kočáru při svátcích města a byl v kostýmu, připadala si jako princezna. Je mou největší radostí.
Četba
Byl jsem vždy šílený čtenář. Vstával jsem třeba v pět ráno, sedl si do obýváku a četl. V poslední době je to ale katastrofa, nemám vůbec čas. Knihy jsou radostí, ke které bych se chtěl vrátit. Zatím se vracím jen k oblíbeným kouskům, teď čtu Homérovu Odysseu v klasickém překladu z devatenáctého století, ve které ten hexametr (druh antického nerýmovaného verše – pozn. red.) zní mnohem lépe. Některé knížky čtu opakovaně pořád, třeba po šesti letech. Například Kierkegaardův Svůdcův deník, nebo mám rád Dostojevského, Nietzscheho či Camuse. Raději čtu věci, které jsou filozoficky zaměřené.
Filmy
Mám rád filmy, ale poslední dobou si své oblíbené sháním raději na dévédéčku. Naposledy jsem v kině viděl Kawasakiho růži (na snímku) od Hřebejka, která se mi líbila. Hřebejkovy filmy přitom moc nemusím, protože mi jeho obraz komunismu připadal dosud nevěrohodný a příliš odlehčený. Kawasakiho růže mi připadá kvalitní, protože zobrazuje hloubku lidských neštěstí i vztahů.
Oblíbil jsem si francouzskou a italskou kinematografii šedesátých a sedmdesátých let. Novou vlnu. Z režisérů to je Jean-Luc Godard a jeho film Bláznivý Petříček nebo filmy Antonioniho, Felliniho či Bergmana.
Olomouc
Dělá mi radost, jak se do města postupně dostává kultura, sport či kongresy minimálně na evropské úrovni. Od půlmaratonu třeba po koncert Deep Purple. Že se Olomouc jakoby vrací na mapu Evropy. Může poskytnout jako přidanou hodnotu klid a příjemné prostředí. Věřím, že se i univerzitě podaří všechny záměry a Olomouc bude i po vědecké stránce významnější. Věda a podnikání by pak zabránily tomu, aby se z Olomouce nestal jen turistický Disneyland. Dělá mi radost podílet se na všem, co město probouzí ze zimního spánku a odpovídá to přitom datu a letopočtu.
Zákoutí
Mám rád okolí svatého Michala. Ten klid a zvláštní atmosféru Michalského návrší, ale i atmosféru celého starého města. Snažím se tam denně dostat. Proto aspoň měním restaurace, kam chodím na oběd.
Chata a houby**
Občas, když mám za sebou několik šílených pracovních dní a mám okýnko třeba dvou hodin volna, sednu do auta a zajedu na chatu rodičů do Střížova u Drahanovic. Třeba ani nemám klíče. Sednu si tam na lavičku a nasávám atmosféru zeleně, klidu a zpěvu ptáků. To mi stačí. Stává se to tak třikrát za půl roku. A dvakrát třikrát za léto se tam dostanu i o víkendu. Jezdíval jsem tam jako děcko. Znám okolní lesy a vím, kde rostou houby.
