Když vám před svatbou popřejí hodně štěstí, vědí, o čem mluví. Sami ho neměli. Následky si nesou dodnes. Někteří tátové nemají po rozvodu o děti zájem nebo si vystačí s krátkou návštěvou. Oni ne. Tady jsou zpovědi čtyř plzeňských otců, kteří se o dítě starat chtějí.
Šárka a Natálka
Milan Langmaier má tři děti. Každé s jinou ženou. O dvacetiletého syna Jana přišel definitivně – tátu nechce vidět, vyrůstal s matkou, s Milanovou první ženou. O tříletou dceru Natálku se naopak stará výhradně on. Dohodli se na tom s poslední partnerkou. O prostřední dítě, dceru Šárku, se přetahuje s druhou manželkou už šest let. Všechno podle jeho slov začalo sporem o byt, kvůli němuž se manželka odstěhovala ke své matce. Poté požádala o rozvod a dceru mu nejdřív nechtěla ani ukázat. „Neviděl jsem ji čtyři měsíce,“ popisuje.
Nakonec soud upravil styk s dcerou na dvě hodiny týdně, za přítomnosti matky. To už se psal rok 2005. Dcera byla pořád ještě v kočárku. „Na procházku jsme chodili ještě s tchýní,“ říká. Potom soud četnost vzájemných setkání ještě několikrát změnil. Asistovaly u nich sociální pracovnice nebo se musel uskutečnit v prostorách Fondu ohrožených dětí. V březnu roku 2008 vydal Krajský soud v Plzni rozhodnutí, které ustálilo jejich setkání na dvě v týdnu.
„Ve středu od půl čtvrté do sedmi a v sobotu od devíti do šesti,“ vypočítává. Bývalá partnerka už má tři starší děti z předchozích manželství, které jsou o hodně starší než Šárka. On se stará o tříletou Natálku. To je podle něj jedním z důvodů, proč by měl mít dceru častěji. „Holky se mají moc rády a těší se na sebe,“ říká. Rád by měl Šárku doma natrvalo.
„Když se to nepodaří, tak se chci o její výchovu střídat,“ říká. Soudkyně Jaroslava Křivánková všem doporučuje, aby se hlavně snažili domluvit s matkami svých dětí. „Určitě by měli víc energie vložit do snahy najít společnou řeč s matkou, než do soudních sporů a bojů proti matkám, soudům a ostatním státním institucím,“ říká.
Další zásadní podmínkou je, že jsou rodiče schopni spolu komunikovat – domluví-li se před soud- ním jednáním, arbitr v taláru pak nemá důvod nic měnit. „Vůbec nejdůležitější je, aby to chtělo samotné dítě,“ vysvětluje soudkyně.
Utekla do azyláku
Před Michaelem Komorousem utekla žena před rokem do azylového domu. Za tu dobu už jich po Plzni vystřídala několik. Podle něj k tomu neměla důvod. Vzala si s sebou obě děti. Soudcům a psychologům tvrdila, že jí i dětem ubližuje a že je tyran. Komorous se brání, že je to lež. „Žena se mi odcizila, začala se do toho montovat tchýně a nakonec bez varování zmizela i s dětmi,“ popisuje.
To bylo asi před rokem. Rozvedeni zatím nejsou, protože se nedokázali dohodnout na péči o děti. Protože má žena vážné psychické problémy, starší dceru jí soud odebral a posléze ji šalamounsky přidělil do péče Komorousových rodičů. „V její krvi byly zjištěny tři druhy prášků, navíc měla na celém těle stopy fyzického násilí,“ říká její otec. S dcerou se Michael Komorous ovšem dále vidět nesmí. „Babičce dělá samé naschvály,“ říká táta.
Ona sama tvrdí, že k tomu má vážný důvod. „Chtěla bych být u táty,“ vysvětluje dcera Kateřina a nyní se cítí být zrazená. Znaleckým posudkům, ani soudcům už moc nevěří. Psal primátorovi, hejtmance, na různá ministerstva. Nikdo mu nepomohl, doufat ale nepřestává. „Snad ji brzy dostanu do své péče,“ přeje si.
Exekuce na syna
Štefanu Sedlákovi odebral soud čtyřletého Tomáška dokonce exekučně. Odvezl totiž chlapce od jeho matky ke svým rodičům do Teplé u Mariánských Lázní poté, co dítě dostalo u lékaře silný psychický záchvat. Bylo to den nato, co chlapec viděl, jak jeho matka tátu ponižuje a nadává mu. „Tomášek kvůli tomu nemohl spát, celou noc proplakal. Bál se jí,“ popisuje Štefan Sedlák. Proto odjeli z Plzně. Vše tehdy nahlásil na sociálce. Matka je v Teplé několikrát navštívila.
„Dítě ji ale nezajímalo. Zdržela se pět minut a šla nahlásit na policii, že jsem ji slovně i fyzicky napadl,“ vzpomíná. Soudy se postavily na její stranu a Tomáška otci zabavil exekutor. K další dohodě, kdo se bude o malého Tomáše starat, nedošlo. Musel o tom rozhodnout krajský soud. „Můžu ho vídat tři hodiny týdně. S tím se ale rozhodně nesmířím,“ říká Sedlák.
S jeho matkou se znají přibližně čtrnáct let. Během nichž ho podle jeho slov žena několikrát podvedla. Psychicky ho týrala a vydírala. „Zajímavé je, že je učitelka,“ uzavírá.
Na druhý pokus
Oženil se nejlépe, jak mohl, ale až na druhý pokus. „První manželství se mi nepovedlo, manželka si mě nevážila, byl jsem pro ni ten, na koho se může řvát,“ říká Marcel Volenec. Seznámili se před jedenácti lety, hned za rok se brali. Problémy měli od začátku, ale Marcel je přehlížel nebo zmenšoval. „Byl jsem zamilovaný,“ přiznává. Po roce se narodila Beáta. Problémy se začaly stupňovat – neustálé stresování, hádky, nadávky, hysterie, přidaly se i fyzické útoky. Ať se Marcel snažil sebevíc, nic nebylo vhod.
„Nebyl jsem partner, ale jen ten na koho se řve. To, že u toho dcera brečí, jí bylo jedno. Stejně bych se asi nikdy nerozvedl. Beáta bylo moje vymodlené dítě,“ říká. Manželka se pak i s dcerou odstěhovala do Žlutic na Karlovarsku, kam za nimi o víkendech dojížděl. Nakonec stejně podala žádost o rozvod. Malou Beátu nejdřív otci nechtěla vůbec půjčovat. Měnila bydliště. Nakonec musel vzájemný styk upravit soud. Teď si pro Beátu táta jezdí do Krajkové u Sokolova.
„Mám ji každý druhý víkend. Od soboty od devíti ráno do neděle do šesti večer,“ uzavírá.
