Vývoj každého dítěte se dobatolí do stadia, kdy sice ještě moc nemluví, ale už hodně rozumí. Tak třeba zatímco aktivní slovní projev našeho syna zahrnuje jen důrazné dě!, což je podle okolností banán, tatínek nebo taky něco v plínce, jeho pasivní slovní zásoba roste. Rozumí tak některým často užívaným slovům (samo- zřejmě se zarputilou výjimkou slova „ne“) a reaguje na ně bez ohledu na kontext. Tak například kdykoliv uslyší naše dítě slovo „sušenka“ nebo „piškot“, začne hýkat hý-hý-hý, přičemž se ve zvyšujícím tempu plácá do čela, a třeba při slově čokoláda upadá do zvláštního transu, kdy zvrátí hlavu dozadu a vydává vytrvalé ééé. Samozřejmě oboje trvá tak dlouho, dokud se význam slova nezhmotní v jeho ruce.
Takže je asi jasné, jak nebezpečná z hlediska rodinné pohody je třeba věta „Došly nám sušenky a taky piškoty“ nebo „Kup v obchodě nějakou čokoládu.“ Když se před svým dítětem takhle blbě přeřeknete a následuje nekonečné hý nebo ééé a pak ještě dva hysterické záchvaty (jeden dítě, druhý maminka), příště si už dáte pozor, aby vám došla „eska“ nebo „péčka“ a do obchodu jste někoho raději poslali pro „tu sladkost na č“. Abeceda rodičů, kteří se nechtějí zbláznit, je jednoduchá: Actimel je „áčko“, Brumík „béčko“ a tak dále až po zetko, což jsou zlaté oplatky Opavia. Šifrovací jazyk se týká i různých předmětů, jejichž názvy vyvolávají v synkovi nezvladatelnou potřebu je ihned sevřít ve své patnáctiměsíční ručce. Aby se to nepletlo s požírací abecedou, volíme složité opisy. Často by se někdo mohl divit, že se své manželky ptám, jestli neviděla tu věcičku, kterou se odemykají dveře nebo zda by mi nenápadně nenaznačila, kde je můj přístroj pro uskutečňování hovorů se vzdálenými osobami. Občas ale kroutí hlavou i moje žena: „Co blbneš, dyť je u babičky.“
Rodičovská šifra
Fejeton Pavla Tomeše.
