Most / Hospic je dům, kam chodí nevyléčitelně nemocní lidé zemřít. Na pokraji sil a v krutých bolestech se dostala do mosteckého hospicu také Justýna Baranová z Teplic. Lékaři jí dávali šanci na přežití týden. „Je to neuvěřitelné. U nás leží už rok a je jediná, která to dokázala,“ říká ředitel hospicu Jiří Pešek. Drtivá většina lidí, kteří tam v posledním stádiu onkologických nemocí přijdou, do měsíce zemře. „Dali mě tady dohromady,“ usmívá se osmašedesátiletá Justýna Baranová.
Sedí na dřevěné posteli. Do tváře jí ze zahrady svítí slunce. Přestože je vážně nemocná, nežehrá na osud. Má se čile k světu, ale mívá i své kritické dny.
Děti ji drží při životě
V pokoji má plno květin. Na oranžově vymalovaných zdech visí obrázky, které jí sem přinesly děti a vnoučata. „To abych se cítila jako doma,“ ukazuje na vyšívané dečky na křeslech Justýna Baranová. Děti za ní docházejí často, a když chtějí, mohou na přistýlce zůstat i přes noc.
„Vychovala jsem osm dětí,“ chlubí se s nimi na fotografiích, které má stále při sobě v nočním stolku. Děti a vnoučata jsou její radostí a drží ji při životě. „To víte, ještě se mi nechce umřít. Nechci dětem udělat starosti,“ vyznává nahlas své životní krédo Justýna Baranová.
Trpěla krutou bolestí
Do hospicu se dostala po dlouhých měsících v nemocnicích v Teplicích a v Ústí nad Labem. Je po operaci rakoviny prsu, po chemoterapiích, po ozáření. „Trpěla velkými bolestmi. Neměla červené krvinky,“ líčí její někdejší stav lékařka Kamila Pešková.
Lékaři se snažili jí v trápení ulehčit. „Utišili jsme její bolesti a ona se najednou vzchopila,“ konstatuje Kamila Pešková. Přesto je Justýna Baranová dál nevyléčitelně nemocná. Je nepřetržitě napojená na přístoj, který jí do těla vpouští po dávkách utišující látku. „Je to můj život,“ ukazuje na bílou taštičku na posteli, ze které vede hadička k její paži. „Když chci jít ven na zahradu nebo kamkoliv, musím ji mít s sebou. Je to moje kabelka,“ říká s humorem Justýna Baranová.
Nemohla zůstat doma
Její stav je vážný a vyžaduje odbornou péči. I když má početnou rodinu, nemohla zůstat doma. „Děti chodí do práce, mají svých starostí nad hlavu. Tady mám všechno, co potřebuji. Hlavně lékaře pořád po ruce,“ svěřuje se Justýna Baranová. Vzpomněla si na příhodu, která se jí stala, když ještě bydlela u dcery. „Ráno jen na chvilku odešla pro snídani a já zůstala sama. Udělalo se mi špatně a spadla jsem pod kamna,“ vypravuje Justýna Baranová.
Strážný anděl v pokoji
Její pokoj vzhlíží skoro jako hotelový apartmán. Má tam řadu talismanů. Jedním z nich je i malý anděl. „Andělíček strážníček. Vím, že mě opatruje ve dne v noci,“ dodává Justýna Baranová.
