Romantický středověk à la Liebieg

Největší liberecký podnikatel a textilní magnát Johann Liebieg už v polovině devatenáctého století přišel na to, že firmě nejvíc vynese spokojený dělník. A tak začal budovat Liebieg Stadt – Liebiegovo městečko, které až do Bati nemělo v Čechách a na Moravě obdoby. V jeho domech žijí lidé dodnes a platí za dobrou adresu. „Liebiegové vytvořili dílo v duchu německého středověkého neoromantismu s typickými hrázděnými stavbami, vkusně zasazené do kopcovitého terénu. Zahradní město, které ohromuje svojí důmyslností, malebností a starosvětským duchem,“ říká liberecká památkářka Petra Šternová.
Johann Liebieg senior a hlavně jeho synové na ně obětovali nemalé peníze i celý park nad textilkou na Hrnčířském vrchu. Tak měli „své fabrické“ hned u nosu. Věděli, že každá vložená koruna se jim tisícinásobně vrátí.

Přísná pravidla

Základem Liebiegova zaměstnaneckého sídliště byl dlouhý dělnický patrový barák z let 1855 až 1861 ve svahu pod dnešním červeným kostelem. V počátcích připomínal dvoupatrová kasárna, ale na tehdejší dobu to byl velký pokrok.
„V Liberci přibývaly továrny a stěhovali se sem lidé za prací. Dělníci neměli kde bydlet. Liebiegové se rozhodli to řešit, za to ale od svých zaměstnanců požadovali loajalitu, prvotřídní výkon a dodržování pravidel života v městečku. Liebieg prý osobně chodil a kontroloval, jestli mají lidé kolem domů čisto a v oknech truhlíky s muškáty. Kdo přišel o práci, musel se ze služebních bytů samozřejmě vystěhovat,“ řekla Šternová.
A tak se lidé moc snažili, aby o práci nepřišli. Za to jim Liebiegové stavěli nové a nové vymoženosti. Například první mateřskou školku.
Vznikla už v šedesátých letech devatenáctého století, stejně jako škola a ubytovna Vincentium pro sestry Společnosti dcer křesťanské lásky svatého Vincence z Pauly, které se o děti staraly.
„Založila je Marie Paulina Liebiegová, dcera majitele továrny. A také dala na perštýnském kopci postavit novorománský kostel svatého Vincence z Pauly z červených cihel, který je jednou z dominant Liberce,“ upřesnila Šternová.

Letargičtí dělníci

Na svou dobu se měli liebiegovci tak dobře, že ani nechtěli vstupovat do odborů. Jedli v závodní jídelně, která vařila z potravin z Liebiegových statků, a nakupovali v továrním konzumu. Nejvěrnější dostávali v nemoci a stáří podporu z fondů. Na těch bylo například v roce 1913 více než dva miliony korun. „Všechny tyto výhody dokázaly, že dělníci upadali do jakési letargie a vzdávali se hospodářského boje. To jim odborový tisk vyčítal velmi často,“ píše liberecký historik Vladimír Ruda ve svém Příspěvku k dějinám firmy Johann Liebieg za první světové války.
Kromě bytů o jedné místnosti, společných latrínách, vodovodu na chodbě a prádelně v malém domku u ubytovny nebo v jejím suterénu vznikly i domy pro střední a vyšší management.
„Prvním byl hrázděný úřednický dům z let 1897 až 1898 nad textilkou. Tam už měli obyvatelé sociálky uvnitř a pokoj pro služky v podkroví,“ poznamenala Šternová. V letech 1900 až 1910 přizvali Liebiegové libereckého architekta Ernesta Schäffera, který pro ně navrhl čtyři hrázděné domy s malometrážními byty obklopené zahradou v dnešní Gollově ulici.
Největší rozkvět městečko poznalo v letech 1911 až 1920. Podle návrhu norimberského architekta Jakoba Schmeissnera vzniklo celé náměstí Pod Branou, dívčí učiliště, internát pro budoucí tkadleny a přadleny, ve kterém se za socialismu usadil závodní klub Textilany.
Náměstí lemovalo podloubí s krámky. Střediskem zábavy byl zájezdní hostinec U Města Broumova. Jeho název připomínal rodné město nejstaršího z Liebiegů. Za ním se dodnes zachoval i původní kuželník.
„Hierarchii továrny kopírovalo i bydlení. Nejchudší byty byly jednopokojové se společnými prádelnami v suterénu. Předáci měli byty nebo rodinné domky s kuchyní, pokojem a vlastním WC a koupelnu v bytě a nejvyšší úředníci dvoupatrové vily v dnešní Klicperově ulici. V ní také stála od roku 1929 hasičská zbrojnice, která střežila městečko i továrnu,“ upřesnila Šternová.

Atmosféra mizí

Liebiegově městečku se zázrakem vyhnula socialistická přestavba a dodnes dýchá atmosférou z počátku minulého století, pro kterou ji vyhledávají i filmaři.
„Bojíme se o ni. Majitelé začali domy opravovat po svém. Mizí unikátní okna a zdobné okenice, střechy z bobrovky a vzácné dveře s kováním. Pokud nebude městečko patřit mezi státem chráněné památky, může o svou jedinečnost přijít,“ dodala Šternová.