Romy Scheiderová znala všechny barvy utrpení, říká herečka Marie Bäumerová

Marie Bäumerová

Marie Bäumerová Zdroj: Betacinema

Marie Bäumerová
Marie Bäumerová
3
Fotogalerie

Od mládí jí lidi říkali, že by si měla zahrát Romy Schneiderovou, které je tak podobná. Německá herečka Marie Bäumerová však takové nabídce vytrvale odolávala – až do nedávna, kdy si ve filmu 3 dny v Quiberonu slavnou Romy zahrála na sklonku jejího tragického života. Snímek, který v březnu vyšel v Česku na dvd, Bäumerové přinesl mezinárodní ohlas, včetně nominace na Evropskou filmovou cenu.

Proč jste se roli Romy Schneiderové tak dlouho vyhýbala?

Když jsem byla v sedmadvaceti těhotná, zavolal mi do Paříže novinář, že podle statistiky většina lidí chce, abych hrála Romy. A mě víc zajímalo, kam si půjdu koupit croissant. Dost ho to zklamalo, ale já se ráno před zrcadlem nesrovnávám s Romy Schneiderovou. Loni měla výročí 80 let od narození a zase mi chodily nabídky, třeba jestli můžu na nějaké akci o ní něco přečíst. Jako bych byla odborník na Romy. Řekla jsem ne. Už pětadvacet let ode mě všichni očekávají, že ji budu hrát. Pětadvacet let mě s Romy lidi srovnávají a říkají, že vypadám jak ona. Já jsem vždycky jasně říkala, že ji nikdy hrát nebudu. Připadalo by mi jako selhání interpretovat slavnou herečkou jen jako herečku.

Proč jste změnila názor?

Za to může francouzský producent Denis Poncent. Byl to můj přítel, bohužel v roce 2014 zemřel na rakovinu. Jednou jsme v Paříži jedli ústřice. On věděl, že se mě chce zeptat na citlivou otázku, tak počkal, až budu u třinácté ústřice, a pak se zeptal, jestli je pro mě role Romy stále tabu. Odpověděla jsem, že ano, pak jsem ale udělala malou dramatickou pauzu. Té on využil a prohlásil: představ si, že bys ji hrála na konci života a mohla by ses dostat za ikonu, k ženě za maskou hvězdy. Jeho manželku napadlo film postavit na posledním německém interview Schneiderové, Denis přidal další dvě postavy a roli přírody a přizval k režii Emily Atefovou, která rozhodla, že bude točit černobíle. Od začátku jsem o všem věděla. 

A role, kterou jste nikdy hrát nechtěla, vám nakonec přinesla největší uznání.

Během natáčení jsem se hodně bála, že k ní ten přístup nenajdu. Musela jsem vyjádřit, kdo Romy je, zahrát uvěřitelně ženu, která v sobě měla unikátní světlo, ale zároveň existovala v zoufalé situaci. Dokázala jsem porozumět jejím prostým, základním touhám, být se svými dětmi, být někým chráněná, být spojená s lidmi a světem. Cítila se tehdy tak osamělá. Nebyla schopná si ta spojení s lidmi zachovat. Tolik toho zkoušela zvládnout sama. Jako já byla zemské znamení a takoví lidé touží sebrat zemi, zůstat na místě, starat se o zvířata a děti. Kdykoliv měla Romy rodinu, odstěhovala se na venkov. To se mi líbilo. Když jsem našla centrum té role, mohla jsem se z něj vydat kamkoliv. Ale ten film není o Romy, ale o herečce v určité situaci, vypráví univerzální příběh.

3 dny v Quiberonu se odehrávají jen asi rok před Romyinou smrtí. Odrazilo se to ve vašem projevu?

I když já vím, že brzy poté zemřela, nemohla jsem ji hrát jako by byla na konci života. Ona si myslela, že je v polovině života a tak jsem ji představovala. Nezáleží na tom, jak hluboko se lidi ponoří do osamělosti a utrpení, pokaždé se pokusí z toho dostat. Romy znala všechny barvy utrpení a jeho důvod mi byl docela jasný, nemusela jsem si o tom ani moc zjišťovat. Druhý rozvod, 12 miliónů franků dluhů, syn, který s ní nechtěl zůstat – to bylo nejvíc bolestivé. Potřebovala pracovat, ale byla hodně unavená a nechtěla. Neměla žádný domov, uvnitř ani venku. 

Jak se vám povedlo se do ní vcítit?

Nejdůležitější bylo najít emocionální amplitudu, protipóly propadů a vzestupů. Nemám ráda v naší profesi slovo technika, ale vlastně jsem ji využila. Trénujete emocionální sval a pak jste jako obraz, střídáte světlo a tmu, stále dokola. Je to jako choreografie. S režisérkou jsme si hodně rozuměly. Natáčeli jsme dlouhé scény, celá scéna rozhovoru vznikla v jednom záběru, který trvá kolem dvaceti minut, během nichž mě nikdo nepřerušoval. To se mi líbilo, ve filmu to zažijete totiž málokdy. Většinou je natáčení jako přerušovaný orgasmus, nadechnete se a hned vám někdo řekne děkuji a přeruší vaší energii. 

Vy stejně jako Schneiderová žijete ve Francii, film je ovšem z větší části německý.

Ve Francii je Romy pořád ikonická herečka, kterou všichni milují. A nejsem si jistá, jestli by Francouzi byli připraveni ponořit se do bolestivé části jejího života, francouzská kultura radši vidí tu krásnou a lehkou stránku. My Němci musíme trpět a jít do hloubky, abychom se cítili naživu. 

Autorka je spolupracovnicí redakce