Rozpačitý návrat nu-metalových klasiků Limp Bizkit

Mezi velkými jmény nu-metalu měli Limp Bizkit odjakživa zvláštní postavení. Nikdy neměli natolik specifický zvuk jako například Korn, aby se jejich novinky ihned po vydání stávaly metou pro ostatní interprety. Ve fúzi stylů byli vždy opatrní, spíše rozvíjeli crossoverovou formuli devadesátých let, než aby nelegálně překračovali hudební hranice, jak se dělo ve tvorbě System of a Dawn. Limp Bizkit nikdy nedoprovázela aura muzikantské výjimečnosti Deftones a na rozdíl od Linkin Park při pokusu oslovit širší publikum pohořeli.

Lze se proto oprávněně domnívat, že za stylizací novinky v duchu „zpátky ke kořenům“ stojí spíše kalkul než umělecké důvody. V této souvislosti se sluší připomenout archivní rozhovor s Jonathanem Davisem, zpěvákem Korn, v němž se deníku E15 nijak netajil svým přesvědčením, že „Limp Bizkit se už ani nesnaží napsat něco nového, chtějí jen vydělat, dokud to jde“.

Nevrací se tedy jen klasická sestava, ale i výraz dobře známý z desek okolo přelomu tisíciletí. Vyzrálejší polohu z předchozích dvou studiových nahrávek střídá naštvanost, agresivita a rap upomínající zlaté stránky osob i institucí, které zpěváku Fredu Durstovi nepřirostly k srdci. Navrátivší se kytarista Wes Borland skladbám sice znovu vdechl živelnost, co však na jeho herních a zvukových eskapádách ještě před deseti lety bylo novátorské, dnes připomíná vyšeptanou učebnici žánrové kytary.
Je jen na posluchači, zda nepříliš objevný výlet v čase bude ochoten riskovat.

Limp Bizkit: Gold Cobra

Vydavatel: Interscope, 2011
Hodnocení: 50 %

Autor je spolupracovníkem redakce