Ručičky na radničních hodinách poskočí již před půlnocí

Ze soboty na neděli se mění čas. Hodiny na budově radnice mít „zpoždění“ určitě nebudou.

V sobotu večer půjdou hodiny ve věži hlavní budovy kladenské radnice na náměstí Starosty Pavla ještě líným zimním tempem. Ale jen do chvíle, než k nim po dřevěných schodech vystoupá Miroslav Kobr. Během několika vteřin se čtyřiašedesátiletý důchodce stane „pánem času“ a pošle ručičky ciferníku i s bitím o hodinu napřed. To proto, aby ukazovaly nový letní čas.
„Nebudu samozřejmě čekat až na druhou hodinu ranní, kdy se čas oficiálně mění, ale hodiny půjdu přetočit někdy kolem jedenácté večer. To už se na ně stejně nikdo nedívá, a v neděli už budou ukazovat správně,“ vysvětluje muž, který se o hlavní městské hodiny stará už patnáct let. O jejich historii se přitom neví téměř nic.

Jednodušší obsluha

Přetočení času není podle něj nějak náročné, i se správným nastavením bití zabere sotva pár minut. Přesto se Kobr ve věži ještě chvilku zdrží, aby zkontroloval, že se ručičky na ciferníku otáčejí tak, jak mají. „Do věže ke stroji chodím dvakrát až třikrát týdně. Zkontroluju, jestli všechno funguje, promažu kolečka olejem, který tam mám připravený,“ říká. S sebou nosí vždycky kleště, šroubovák a elektrickou zkoušečku. Pro jistotu.
Natahovat hodiny už nemusí, jsou na elektrický pohon, a tak to zvládne automatika. „To dřív, když byly hodiny ještě na péro, musely se natahovat a seřizovat po osmačtyřiceti hodinách. Tenhle stroj už je modernější, tedy jednodušší na obsluhu i údržbu,“ tvrdí Kobr.

Sen? Pražský orloj

Vyučený jemný mechanik a hodinář se opravou hodi- nek po škole dlouho neživil. Potřeboval peníze, a ty vydělával víc jako jeřábník. Z původní profese se stal koníček. „Věžový jeřáb jsem obsluhoval čtyřicet let. Nejprve na Poldovce, potom na stavbách v Praze. Takže výšek se nebojím, závratěmi netrpím a bez problémů jsem vylezl až na balkon věže, když jsem opravoval kladívko,“ říká s úsměvem Kobr.
Tuhle opravu si zapamatoval navždy. Nejen že se dostal výš než obvykle, ale především se mu naskytl pohled na město, jak ho dosud neviděl. „Když jsem ve věži, vidím skrz malý průzor jen protější náměstí. Tady jsem měl před sebou skoro celé centrum,“ vzpomíná.
Netají se tím, že podobně jako jeho další kolegové-hodináři touží po jediném: podívat se dovnitř pražského orloje. „To je věc, která mne celý život fascinuje, ke stáří možná trochu víc. Vidět, jak orloj funguje a jak je složený, musí být snem každého hodináře. Ten, kdo jej vymyslel, byl z mého pohledu génius,“ konstatuje Kobr.
Sen si zatím splnil jen částečně, když se vypravil na prohlídku orloje do Olomouce. Ale prý to nebylo ono.