Rudolf Hrušínský, hvězda Discopříběhu, bude prodávat síťovky | E15.cz

Rudolf Hrušínský, hvězda Discopříběhu, bude prodávat síťovky

Hrál v nejslavnějším „plzeňském“ filmu všech dob. V roce 1987 to byl Discopříběh I. Do Plzně teď začal jezdit znovu, bydlí tu kamarád, se kterým podniká. V rozhovoru pro Sedmičku čerstvý čtyřicátník Rudolf Hrušínský vzpomíná, že v osmdesátých letech mu centrum Plzně přišlo ošklivé. Dneska mu ale už připadá krásné.

Začnu netradičně. Ústřední melodií z Discopříběhu I. Ať je třicet pod nulou a táta naštvanej. To nevadí. Můžu místo průšvihů bejt jen nešťastnej. Vzpomenete si, jak je to dál?

To vůbec netuším. Já si hodně věcí nepamatuju.

Máte rád písničky od Michala Davida?

To je pro mě strašně těžké. Já jsem ovlivněný tím vším, co bylo okolo filmu. Celé natáčení je jedna velká vzpomínka. Na tu atmosféru, na lidi. Michala Davida mám rád jako člověka, ty písničky jsou určité období mého života.

Co se vám dnes vybaví, když se řekne Discopříběh?

Láďa Potměšil. S tím jsem zůstal kamarád dodnes, i když se s ním nevídám často. Dneska se film točí měsíc, dva. Tehdy to byly čtyři a dost času jsem strávil s Láďou. No a potom mi hned naskakuje Plzeň.

Původně jsme se měli v Plzni sejít. Vy jste říkal, že do Plzně jezdíte. Co v Plzni děláte?

Nejezdím do Plzně nijak pravidelně, ale bydlí tam můj společník, se kterým podnikám. Nedávno jsme v Plzni slavili narození jeho dcery.

Můžete srovnat, jak Plzeň vypadala v době Discopříběhu a dnes?

Plzeň se změnila hrozně moc. Dvojku Discopříběhu jsme točili v roce 1992. Pak jsem se do Plzně asi deset let nedostal. Ta změna byla obrovská. Já si pamatuju Plzeň, když tam byla na náměstí diskotéka Kufr, hotel Ural a nic víc. Náměstí bylo šedivé, hnusné. Dneska mi přijde krásné.

Vám tehdy bylo šestnáct. Chodil jste na konzervatoř. Hezký kluk s velkou vlnou ve vlasech.

Urval jsem se ze řetězu, to je jasné. Tři měsíce na hotelu. Původně mě chtěli hlídat, ale když jsem chtěl, tak jsem vždycky utekl. Skončilo se třeba v sedm večer. První diskotéka Slavie otevírala v osm, tak jsme tam šli. Pak jsme razili do Kufru a k ránu na hotel. Bylo to nádherné, ale hodně únavné. Dneska už bych to nedal. Všechno bylo jinak. Když se kameramanovi Láďovi Smutnému nelíbily mraky, tak jsme čekali, až se mu budou líbit. To už dnes není. Tehdy jsme si ale sedli s Láďou Potměšilem do autobusu, pili jsme vodku a doufali, že mraky zůstanou tam, kde jsou. On mě naučil, aby na mně ta vodka nebyla před kamerou vidět.

Seděla vám ta doba, hlavně tedy ten styl oblékání?

Moc ne. Nebyl to můj styl. Když se na to podívám dneska, tak to je fakt legrační. Ale co se dá dělat, taková byla doba. Bylo to nadsazené i tím, že je to film z prostředí diskoték. Tenkrát tak chodili oblečení všichni. Třeba ta natužená vlna, ta byla součástí vzhledu té postavy. Takhle jsem já nevypadal.

Co slavná scéna, kdy jste přebíhal náměstí Republiky úplně nahý?

Přebíhal jsem ho nahý mockrát. Běhal jsem tam nahý od rána do večera, aby mohli s kamerou natočit záběry z různých úhlů. Už mi to bylo všechno jedno. Když jsem byl naposledy v Plzni v nějakém nočním baru, to bylo minulý měsíc, tak mě tam viděli nějací kluci. Odběhli. Za chvíli přišli s tím, že sprintovali přes náměstí nazí. V Plzni se tahle zábava prý pořád drží.

Váš Jirka měl ve filmu problémy doma. Co vy?

Ne. Nikdy jsem neměl tendence odcházet z domova a bouřit se proti rodičům. Měl jsem úžasné dětství, i dospívání bylo celkem v pohodě.

V té době hrála ve filmu celá Plzeň. Někteří teenageři i v poměrně velkých rolích. Vybavíte si nějaká jména?

Vzpomínám na vlasatého Romana Pikla, který hrál mého kamaráda Romana. Zvíře. Ten si uměl natáčení užít. Sice bydlel v Třemošné, ale vlastně celou dobu putoval a spal na hotelových pokojích v Plzni. Ať vám to raději poví on.

Právě Roman Pikl mi říkal, že jste si při natáčení hrál na frajírka z Prahy.

Jo? Musím mu zavolat. Já jsem s ním vycházel dobře. Tam byl možná problém v tom, že já jsem točil nejvíc ze všech. Musel jsem být v osmdesáti procentech obrazů. Takže oni mohli odejít dříve do hospody a já jsem zůstával na place a pak jsem někam šel s Láďou. Než jsme se našli, tak bylo třeba jedenáct hodin.

Vzpomenete, co jste si z honoráře koupil?

Už vůbec ne. Ale za jedničku jsem podle hereckých tabulek dostal tak dvacet tisíc. Asi. Fakt už si nepamatuju.

Co dvojka?

To už nebyla taková sranda. Točila to soukromá produkce. Na všechno bylo mnohem méně času. Žádná velká sranda. V Plzni už jsme byli hrozně málo. Kdežto jednička je celá z Plzně.

Po dvojce vás diváci znají ze Svatby upírů, z komedie Byl jednou jeden polda, ale potom jste se nějak vytratil.

Točil jsem tak jeden film za rok. Sice to byly hlavní role, ale všechny stejné a mě už to přestalo bavit, tak jsem se rozhodl v devětadvaceti letech odjet pryč. Odjel jsem do Španělska a pronajali jsme si s tehdejší přítelkyní bar v Logroňu. Po roce jsme se vrátili. V té době jsme ještě nebyli v Evropské unii, takže jsem musel pořád někde žádat o povolení. Každopádně to byla jedna z mých nejlepších životních zkušeností.

Jiný typ jste byl ve filmu Kvaska.

Ano. Tam jsem vylezl ze škatulky. Byl to první film s Danem Landou a Miriam. Rád na to vzpomínám.

Kdy jste začal spolupracovat s Danem Landou?

Hned po návratu ze Španělska. S Danem se známe z konzervatoře. Chodili jsme spolu kouřit za školu. Spolupracujeme na nadaci Malina, jejímž cílem je předcházet krizovým situacím na silnicích. Hraju v jeho muzikálech Touha a Kvaska. Touhu s nimi v Divadle Kalich hraji dodnes.

Malou roli máte i ve filmu manželů Landových Tacho, který právě vstupuje do kin.

Ale tam jsem jen pro štěstí. Hraju spolujezdce Dana Landy, ve druhé minutě filmu se zabiju v autě.

Také jste pomáhal lidem po zemětřesení na Haiti.

Do sousední Dominikánské republiky jezdím na dovolenou od roku 2000. Tam je obrovská komunita Haiťanů. Dělají tam práce, které Dominikánec nechce dělat. Jako jsou tady Ukrajinci. Snažil jsem se pomáhat, nakoupit potraviny, ale ta situace byla hrozně těžká. U nás byly troje povodně, v Pákistánu také. Ti, co mohli pomoct, měli pak jiné starosti.

Zmiňoval jste, že podnikáte. V jakém oboru?

Před dvěma měsíci jsme založili firmu. Bude prodávat síťovky. Spolupracujeme s panem Červenkou, který je vynalezl a vlastní na ně licenci. Má s nimi ohromné úspěchy v Asii. My je budeme prodávat v Čechách, v Německu, v Rakousku, ve Španělsku. Doufám, že od března budou běžně k dostání. Pokud se prodej síťovek rozběhne, tak bych chtěl část výdělku použít na pomoc Haiti. Zároveň se podílím na otevření klubu Kotnov v Táboře, který budeme otevírat v lednu v podzemí hradu Kotnov. Měl by to být jeden z nejluxusnějších klubů v Čechách. Bude zařízený v takovém stylu, aby se hodil do prostředí středověkého hradu. Ne jako nějaká krčma, ale spíš v dekadentním stylu, který dělá Lady Gaga. Bude to středověk a moderní doba dohromady.

Na film a divadlo není čas?

Těžko se to všechno dá skloubit s něčím, co musí být pravidelné jako třeba divadlo.

V pátek vám bylo čtyřicet. Jak jste to oslavil?

Nijak. Nejsem příznivec plánovaných oslav narozenin a silvestrů. S těmi, co mám rád, se vídám často a často chodíme na drink.

V létě to bylo devadesát let od narození vašeho dědečka. Předpokládám, že nejste moc velký příznivec výročí.

Nejsem. Na dědu vzpomínám pořád, nejen v den, kdy má narozeniny. Měl jsem štěstí v jeho neštěstí. Narodil jsem se v době, kdy on mohl hrát pouze v divadle a on měl čas. Já jsem s ním mohl být na chalupě v Plané nad Lužnicí, kde jsme spolu chytali ryby a hráli si na indiány. To se moc nepovedlo ani tátovi ani strejdovi.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!