Práce editora v novinách totiž obvykle není vidět ani tak na tom, co v nich je, jako spíš na tom, co v nich nakonec není. Když se podívám na klávesnici pracovního počítače, vidím, že klávesa Delete je zralá na vyřazení. Povinností editora je totiž z článků redaktorů odstraňovat věty, které by čtenáře mohly rozrušit. Ze své hlavy je ale vymazat často nedokáže.
Poznamenají jej některá šokující setkání („Mrtvola byla to poslední, co ten den chtěli potkat.“) či nezvyklá zranění („Kromě zlomených nohou měli lidé kvůli náledí vykloubená ramena či pohmožděná žebra, v jednom případě si někdo při pádu na chodník poškodil i lesní roh.“). Kromě editora se už také nikdo nikdy nedozví třeba o nepěkných praktikách návštěvníků jednoho koupaliště („Jednou z vad koupaliště je to, že na záchod lidé chodí do vedlejší kryté pětadvacítky.“), stejně jako o jedné zvrácené krejčové („Nejhorší bylo poradit si s tou sukní. Naštěstí jsem našla na půdě kůži po dědečkovi a z té jsem to spíchla.“). Navždy utajena zůstane čtenáři i existence záhadného Rudy, který se zničehonic objevil v jedné utrápené reportáži („Rudo, máš tady to kafe,“ zazní odkudsi přes plot. Kdo je Ruda a kdo mu kafe připravil, to ví jen místní.“) Do hrobu si editor vezme i pasáž z rozhovoru s jistým cimbalistou, která obsahovala informaci, na kterou ještě nejsou lidé připraveni (Otázka: „Kde se s cimbálem můžete hlavně uplatnit?“ Odpověď: „Zejména v cimbálové muzice.“).
Editor se leccos dozví, a tak není divu, že nemá zrovna klidné spaní. Občas se v noci probudím zpocený. Zdá se mi, že mě škrtí divné individuum v sukni z kůže po dědečkovi. Je to Ruda a ptá se mě, kde má to kafe.
Rudovo kafe
Dosud jsem nedokázal lidem ve svém okolí jasně vysvětlit, co vlastně dělám.
