Náměstí Republiky. Chrám svatého Bartoloměje, morový sloup, kontroverzní pozlacené kašny, dláždění. A hlavně domy obepínající náměstí, které dávají srdci Plzně svou tvář. V minulosti je obývala šlechta, později ctihodní měšťané, pro které bylo vlastnictví domu na samotném náměstí věcí prestiže. Po únoru 1948 se vlastnická práva zpřetrhala, po sametové revoluci se zase často zanedbané domy vracely v restituci, některé koupili nebo kupují noví majitelé. Mít dům přímo na náměstí je pro někoho dobrou investicí, pro dalšího udržením rodinných tradic, pro jiné majitele zase věc prestiže nebo hrdosti. V současnosti nabízejí domy v centru města hlavně služby. Jsou v nich kavárny, cukrárny, restaurace, herny ale také muzea, knihkupectví, optika nebo prodejny obuvi. V horních patrech jsou zase kanceláře nebo byty. Sedmička vybrala tři domy na náměstí a tři jejich majitele, kteří se o ně starají.
Nakladatelský sen
Jako nakladatel měl velký sen a vizi. „Chtěl jsem vybudovat nakladatelský dům podobného typu jako pánové Topič nebo Vilímek v Praze. Pro tento účel jsem si ale vyhlédl dům na rohu Slovanské a Hlavanovy ulice,“ začíná vyprávění trochu překvapivě Ota Rubner. Dům na jižní straně náměstí si vyhlédla vlastně jeho manželka. „Moc se mi do koupě nechtělo, ale přesvědčila mě, abych se na něj šel podívat. S baterkou v ruce jsem prohlížel opuštěnou ruinu, děravou střechou jsem viděl nebe. Když jsem si ale posvítil na klenby a uviděl výhled na celé náměstí, přikývl jsem,“ popisuje nakladatel zlomový moment v roce 1998. Získal tak dům, jehož historie spadá až k samotnému založení Plzně.
„Původní základy jsou snad z roku 1298, byl to jeden z prvních domů ve městě,“ říká Ota Rubner. Jisté je, že první zmínky o domu s číslem popisným 131 se objevují v roce 1503. Dům patřil až do poloviny šestnáctého století šlechtě, což podle historika Fridolína Macháčka „městská rada ráda neviděla“, ale už v roce 1569 mohla být spokojená. Toho roku dům koupil bohatý měšťan Matouš Houf za 800 kop. Plzeňský nakladatel musel vynaložit na konci dvacátého století miliony korun. Nejdřív na dům, potom na jeho opravu. „Nejdřív jsme opravili střechu a krovy a hned v roce 1999 jsme v domě otevřeli knihkupectví, aby dům dýchal. A pak jsme se pustili do velké rekonstrukce,“ vypočítává sled událostí Rubner. Unikátní pasáž vedoucí do Františkánské ulice, obnovená zadní část domu, opravené sklepy, zachování původních krovů, nové krámky a rozsáhlé knihkupectví v obou patrech domu dokládají, že dvouleté trápení mělo smysl. „Město nepřispělo ani korunou. My jsme ale chtěli vytvořit reprezentativní nakladatelský dům, který bude sloužit hlavně Plzeňanům. Zároveň je to dílo věnované budoucím generacím,“ dodává trochu pateticky plzeňský nakladatel a knihkupec.
Dva obchody
Jeho praprababička koupila dům na východní straně náměstí ve třicátých letech dvacátého století napůl s rodinou pana Placáka. „Na místě, kde je dnes optika, měla potom prababička prodejnu látek,“ připomíná Jan Svoboda, který dům s číslem popisným 98 spravuje. První zprávy o koupi desítky, což je číslo orientační, pocházejí z roku 1558, kdy si dům za velmi slušnou cenu – 1050 kop – koupil Matěj Milivský. O téměř dvě století později stavitel Jakub Auguston přestavěl dům na dvoupatrový. Svobodovi se ale radovali z prestižního domu na náměstí Republiky jen krátce, brzy po komunistickém puči jim noví vládci majetek sebrali. „Pradědečka, prezidenta správní rady pivovaru, bohatého muže, to zlomilo,“ vypráví Jan Svoboda.
Po roce 1990 dostali Svobodovi a Placákovi dům nazpátek, interiér však hodně poznamenala rekonstrukce z let 1977 až 1980. „Dřív celé první patro zabíral jeden byt. Byťák pak rozkouskoval horní patra na byty jedna plus jedna, teď jich je v domě dvanáct. Byty ale mají prapodivné dispozice – velké chodby, kuchyň větší než pokoj,“ vysvětluje Svoboda. V roce 1846 už je doložené, že v domě byly dva krámy. Dva krámy, které jsou pro současné majitele zásadní. „Obchody jsou pro nás životně důležité, díky nim můžeme dům opravovat. Optika je v domě snad od roku 1995, dřív byla na jejím místě prodejna koberců, v levé části je asi osm let zase prodejna obuvi,“ vyčísluje Svoboda.
Zabědněný dům
Pokud by se vyhlašovala soutěž o nejošklivější objekt na náměstí Republiky, dům vedle Muzea loutek by neměl konkurenci. Zabědněný vchod do posledního neopraveného domu na jižní straně náměstí se nedá přehlédnout. Čtyřiadvacítka, s číslem popisným 138, patří přitom mezi ceněné nemovitosti, jíž dodávají punc dochované barokní malby a vzácný krov. Vedení města před více než dvěma lety získalo v domě stoprocentní podíl a chystalo se ho opravit. Jenže stavba je napadená dřevomorkou a odhady rekonstrukce se pohybovaly až kolem šedesáti milionů korun, proto radní od záměru ustoupili a rozhodli se dům prodat. O ruinu měla zájem společnost Pegisan, která chtěla objekt opravit a propojit s rohovým domem zaplňujícím náměstí a ulici Bedřicha Smetany. Ze spojených domů se mělo stát kulturně společenské centrum, kde měla vzniknout pasáž, sídlo tady měl nalézt i minipivovar. „Pegisan nenabídl odpovídající cenu, poté ve veřejné soutěži získala dům společnost, která nabídla šestnáct milionů,“ vysvětluje radní pro majetek Vladimír Tichý. Vítěznou společností byla na jaře letošního roku pražská firma Rent Point. Ta musela složit čtyřmilionovou kauci jako slib, že do tří let dům opraví. Jinak kauce městu propadne.
„Byli bychom blázni, kdybychom takový balík nechali propadnout, pochopitelně dům opravíme,“ slibuje jednatel Jan Greisiger. V minulosti patřil dům mezi skvosty náměstí. Přesně v roce 1700 tady Jan Kryštof Gebhart založil proslulou lékárnu U Černého orla, a i proto byl se zahradou a zásobami ceněn v osmnáctém století na tehdejší poměry vysokou cenu deset tisíc zlatých. Pamětníci vzpomínají na řeznictví, které fungovalo ještě v osmdesátých letech dvacátého století. „V druhé polovině osmdesátých let pak Restaurace a jídelny připravovaly změnu sortimentu, chtěly v domě mít cukrárnu a kavárnu. Devadesátým rokem ale všechny přípravné práce skončily,“ popisuje šéf odboru památkové péče magistrátu Petr Marovič. Nový vlastník chce navázat na tradici řeznictví. „Zřídíme v domě rychlé občerstvení a bufet,“ dodává Jan Greisiger.
