Rukavička straší děti v lese dodnes

Na zarostlé lesní pěšině mezi lávkou přes Hamerský potok a cestou k Jitce je ticho. I když si tudy mohou lidé zkrátit cestu směrem k nádraží o polovinu, skoro nikdo cestou nechodí. Už téměř padesát let mají strach, že tam potkají druhého Rukavičku.
Osmileté Marušce Platzerové ujel 2. března 1963 autobus a vracela se domů na Bobelovku. Nesla mamince domů kytičku. Prý k Mezinárodnímu dni žen. V lesíku cestou od lávky potkala devatenáctiletého Jaroslava Rukavičku. Ten dívku znásilnil a pak zabil.
V tehdejším týdeníku Rozvoj ani v Jihočeské pravdě o tom není ani zmínka. „Předpokládala jsem, že tam nic nebude. Negativní zprávy tehdy novináři nepsali,“ vysvětluje knihovnice Muzea Jindřichohradecka Štěpánka Běhalová. Noviny v době vraždy vytrvale informovaly o životě a práci zemědělců a dělníků. Titulky týdeníku Rozvoj mimo jiné hlásaly, že v České Olešné pozdravili MDŽ vyšším prodejem mléka a vajec, nebo propagovaly hesla jako Plánované úkoly splníme stůj co stůj.
O vrahovi, kterého lidový soud odsoudil k trestu smrti, píše jen krátce jindřichohradecká pamětní kniha. Nikdo nemohl ale zabránit tomu, aby se nezačaly po Hradci šířit historky. Jedna z nich vypráví o tom, že voják, který mrtvou dívku našel, se z hrůzy, kterou viděl, nikdy nevzpamatoval, a zbláznil se. „Když dělala tehdejší Veřejná bezpečnost rekonstrukci, tak se na Rukavičku vypravilo asi patnáct mužů a žen z Bobelovky,“ vzpomíná na chystaný lynč Jaroslav Šeba, soused zavražděné holčičky. Lidé na vraha čekali na cestě směrem k Jitce, kriminalisté ale Rukavičku odvedli druhou stranou. Rodiče pak děti strašili příběhem o Rukavičkovi, krvavém kameni v lese i karafiátu, který prý na místě vraždy zůstal.
Bývalý policista Jan Říha si na příběh pamatuje jinak. K Veřejné bezpečnosti nastoupil v Hradci začátkem roku 1964, tedy několik měsíců po vraždě. „Od prvního února se tvořila nová oddělení a oni nevěděli, co se mnou,“ říká Říha. Na měsíc ho proto přiřadili k vyšetřovačce. Psal a zařazoval karty o jednotlivých případech. „Na fotkách z místa činu byl ještě poprašek sněhu a dívenka byla zaházená chrastím,“ dodává. Vraha dopadli kriminalisté poměrně brzy. Jako známá firma měl už na svědomí několik požárů v Hradci a okolí. Když Rukavičku kriminalisté vyslýchali na jindřichohradeckém oddělení, chtěla se s ním setkat jeho rodina, která čekala před oddělením. „Pamatuji si, že jim tehdy vyšetřovatel řekl, ať počkají, že ho stále vyslýchají. Ve skutečnosti nechal Rukavičku odvézt zadem a k setkání nedošlo,“ tvrdí Jan Říha.
Rodina zavražděné Marušky se odstěhovala do Rokycan a do Jindřichova Hradce se vrací jen na dušičky. O hrob na jindřichohradeckém hřbitově se starají sousedé rodiny.