Růžový vrch: sídliště plné černého humoru letos slaví čtyřicítku | E15.cz

Růžový vrch: sídliště plné černého humoru letos slaví čtyřicítku

Do posledního kamene jej zná několik generací. Sídliště na Růžovém Vrchu letos slaví čtyřicetiny.

Má vlastní dvojčata, kouzelný výhled na lázeňské centrum a Buchenwaldskou ulici zakončenou krematoriem. Sídliště na Růžovém Vrchu stojí už čtyřicet let, a pro ty, kteří na něm vyrostli, je určitým karlovarským fenoménem.

Borůvky ze hřbitova

Přes dvacet let žije v prvním patře paneláku. Jeho nejoblíbenějším místem je Tajňák, tedy park, který vyrostl na místě hřbitova a Břízky, kam chodí místní venčit psy. Student Václav Hůla si jako malý kluk chodil hrát na hřbitov. „Ve dne jsme tam chodili na borůvky, v noci držet bobříka odvahy,“ vypráví. Pokud si má vybavit nějakou vzpomínku z dětství, vidí své rodiče, kterak myjí okna. „Růžáku se říkalo sídliště mastných oken. Dokud si krematorium neopatřilo filtry, strašně se nám špinila. Okna, která jsme měli otočená směrem k němu, byla černější než ta, která byla na druhou stranu. Je to smutné, ale je to tak,“ říká. Zajímavostí sídliště podle něj je, že na něm žijí sportovně založení lidé. „Když se podívám z okna, vyrážejí v létě na kolo, v zimě na běžky. Dost také běhají,“ říká Hůla. Na Růžovém Vrchu nejvíc oceňuje, že je za patnáct minut z centra Varů doma a ještě ke všemu daleko od městského ruchu. Generace jeho vrstevníků prý nepopichuje ani tak své kamarády ze sídliště na Čankovské, jako spíš ze starorolských paneláků. „Z legrace jim říkáme, že jsou to vesničané z Role. Oni si o nás zase myslí, že jsme vesničané z Růžáku,“ směje se.

Pro polibky k Rackovi

„Tak tady je pekárna. Sem jsme chodili žebrat koblihy,“ ukazuje Libor Huml, osmadvacetiletý patriot z Růžového Vrchu. Jako dítě byl úspěšný – žebrání prý fungovalo. Kromě čerstvých koblih měla pro Humla a jeho kamarády pekárna ještě jeden důležitý význam. U jejích dveří pravidelně ležela opadaná sůl z rohlíků, kterou chodili ochutnávat. Stejně jako jiná sídliště má i Růžový Vrch několik figurek, které se na něm vyskytují. Nejvýznamnějším je podle Libora Humla muž přezdívaný Vodník, který pracoval v místní základní škole. Dalším z nich je také karlovarský exhibicionista, který se pravidelně objevuje pod krematoriem. Většinou zjara.
Vzhledem k tomu, že sídliště rozděluje na dvě části Sedlecká ulice, vedou spolu místní menší spor. „Lidé se přou, kdo z nich žije na prvním a kdo na druhém Růžáku. Jako děti z různých částí sídliště jsme proti sobě vedli bitvy,“ vzpomíná Huml. A jaká místa jsou podle něj památná? Jednak zeď u Tajňáku a dnes již zastavěné podloubí u restaurace Racek, kam chodili mladí kouřit a sbírat první sexuální zkušenosti a pak také zeď u pekárny, které léta vévodila tři slova: Nirvana, Debustrol a Sepultura.
„Na Růžáku se mi líbí. Jediné, co mi tady chybí, je zahrádka,“ říká Huml, který bydlí u areálu bývalých Pozemních staveb. Jako dítě jej každé ráno budil řev tater a dalších strojů, které před jeho domem parkovaly. Každodenní pohled, který mu nabízelo okno do ulice, si dokonce vytvořil z modelíny. Dodnes má celý areál i s auty schovaný v mrazáku na tácu. „Když jsem přišel ze školy domů, stroje jsem vždy přestavěl přesně podle toho, jak před domem zaparkovala,“ vzpomíná Huml s úsměvem. Z Růžového Vrchu se odstěhoval, za pár let se na něj zase vrátil. Našel si tam totiž přítelkyni. Jiří Koubek je jedním z pamětníků ještě takzvaného „starého Růžáku“, tedy bytů čtvrté kategorie, které nahradil socialistický „panelový luxus“. Monumenty, které na loukách vyrostly, mu ani trochu nevadily. Znamenaly pro něj důstojnější bydlení, na které se všichni těšili. „Na Růžák jsem přišel s rodiči, když mi bylo půl roku. Tenkrát to byla vesnice a všichni se znali. Teď je to tu víc anonymní. Pokud se tedy lidé zrovna neschází v hospodě,“ říká Koubek, který si ve volných chvílích rád zajde s přáteli na pivo. Stejně jako většina lidí z Růžového Vrchu ani Jiří Koubek neváhá použít trochu černého humoru kvůli místnímu krematoriu. To když narazí na své plány do budoucna. „Příští rok možná už budu v Buchenwaldské. Kdybych to věděl dopředu, klidně si tam zajdu sám,“ směje se.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!