V Jindřichově Hradci je jich kolem tisícovky. Lidé o nich hovoří jako o tichých bláznech. Řeč je o těch, kteří hradecké nebe vidí hned dvakrát. Nad hlavou a před sebou ve vodní hladině spolu s odrazme rybářského prutu. Pondělní podmračené odpoledne. Na nábřeží u Vajgaru sedí u dvou prutů muž. Za zády mu po kamenné dlažbě každou chvíli projede s velkým rachotem auto. Neruší ho to. Přišel si zarybařit. „Vždycky, když mám chvíli, tak uteču sem. Nechodím po hospodách, ale k vodě. Tady člověk přijde na jiné myšlenky,“ říká devětapadesátiletý Jan Sysel. Rybaří teprve dva roky. „Dneska mě málem vzalo srdíčko. Takhle velkého kapra jsem ještě v životě nechytil. Úplně jsem se třásl. Má pětašedesát centimetrů a šest kilo dvacet. Možná se s ním jen pochlubím a vyfotím. Jít si zachytat, to je totiž vzrůšo,“ popisuje s nadšením v očích svůj dnešní úspěch. Než si ale kdokoli může s rybářským náčiním přisednout k vodě, musí se stát členem Českého rybářského svazu. To znamená podat přihlášku, úspěšně složit test a získat kvalifikaci pro vydání prvního rybářského lístku. Po zaplacení zápisného a příspěvku dostane členskou legitimaci. Má také povinnost odpracovat deset hodin na brigádách.
Dneska půjde kapr
„Můžete to buď odpracovat, anebo zaplatit tisíc korun. Mladí lidé ale raději zaplatí. To ale není ono, protože na brigádě se lidé dávají dohromady. Spojuje je tam určitá sounáležitost,“ stěžuje si Josef Čech, místopředseda Českého rybářského svazu, ve kterém je již třiapadesát let. Má svoje zamilované místo, kam na ryby chodí. „Kolikrát ani nepotřebuju rozbalovat vercajk. Sednu si a jen na tu nádheru koukám,“ popisuje atmosféru rybničního břehu Čech.
U Vajgaru je klid, ale koušou tu často komáři, domů si kromě úlovku lidé můžou přinést i klíšťata. Czzz…, roztočil se naviják na jednom z prutů pětašedesátiletého Františka Mikla. „Ať mi někdo říká, že si u vody odpočine,“ směje se potom, co rychle vyskočil po udici. „To bude nějaká čudla. Bělička. Plevelná bílá ryba, kterou se živí dravci. Chytají se na ně výborně sumci. Tady z Vajgaru jich mám asi deset. Ovšem můj největší úlovek byl sumec, který měřil dvě stě osmnáct centimetrů a vážil čtyřiasedmdesát kilo,“ chlubí se Mikl.
Rybaří šestačtyřicet let a ročně uloví dva až tři metráky ryb. „Rybaření je alchymie. Teplota vody, jde-li měsíc do úplňku nebo z něj, tlak vzduchu. Každý rybář by tyhle věci měl vědět. Dneska barometr sletěl dolů, a tak si říkám, dneska půjde kapr,“ usuzuje Mikl.
Vajgar patří k šesti rybářským revírům Českého rybářského svazu v Jindřichově Hradci. „Zarybňování revírů není nikdy libovolné. Řídíme se plánem. Na Vajgar dáváme ročně minimálně sedmdesát metráků kapra,“ říká místopředseda.
Pneumatiky i postel
Svaz má hradecký rybník od města v nájmu. Zavázal se, že bude čistit jeho břehy, což bývá často dost složité. „Je až překvapivé, co všechno ve vodě je. Pneumatiky, televize, kola, našli jsme i postel,“ dodává. Navíc kvůli tomu, že je Vajgar nejníže položeným rybníkem v soustavě, se v něm usazují všechny nečistoty.
„Ryby vodu čistí. Proto se snažíme, aby jich tam bylo co nejvíc. Ale nic není všemocné. Nejen rybáři, ale i většina lidí by si Vajgar měla vzít za svůj. Aby péče byla ze všech stran. Staráme se o něj nejen pro sebe, ale pro další generace,“ uzavírá Čech, jehož tichým přáním je odbahnění Vajgaru.
Jaké máte zkušenosti s rybařením v hradeckých revírech?
