O rybách a rybaření vydal Václav Fikar už čtyři knihy. Dvě povídkové – Krokodýl Dandy: obludná štika z Jesenice z roku 2000 a úplně čerstvý Zápisník šíleného rybáře. Odbornou rybářskou literaturu obohatil tituly Přívlač na mimopstruhových vodách (2004), která se stala vpravdě bestselerem, a Štika – královna českých vod (2006).
Přes deset let píše texty do odborných časopisů a ryby chytá i závodně. Fikar má ale i jiný okruh čtenářů. Už osmnáct let pracuje jako novinář. Z toho poslední rok vede karlovarskou redakci Sedmičky, kde se denně jako kolegové potkáváme.
Živíš se psaním. Předpokládal bych, že se v práci „vypíšeš“ a pak si od psaní spíš rád oddechneš. Místo toho večer sedneš a zase píšeš. Nemáš s tím někdy problém?
Tohle řeším hodně často. Určitě několikrát do týdne si říkám, že bych potřeboval večer psát, ale jsem opravdu „vypsaný“ a prostě to nejde. Proto píšu knížky spíš nárazově. Přál bych si napsat knížku v jednom zátahu, kdy si každý večer sednu a za tři měsíce ji mám. Ale je to tak, že dva měsíce na nic nesáhnu, nejvýš si tu a tam udělám nějaké poznámky. A pak jsou dny, kdy mi to „zapaluje“, sednu si a píšu v kuse. Všechny moje knihy proto vznikají poměrně dlouho, ve vlnách.
Ovlivňují tě při psaní o rybaření jiné knihy s tímto tématem, například od Oty Pavla. Nebo máš takové knihy rád, ale tvoříš po svém?
Určitě mě jiní autoři nemíjejí, znám je, četl jsem je, ale dělám si to úplně po svém a vůbec mě jiné knihy o rybách a rybaření neovlivňují. Když mi vyšla první knížka, měli lidé tendenci – myslím, že hlavně proto, že tady dlouho nic z oblasti rybářské beletrie nevyšlo – srovnávat ji s Otou Pavlem. Ale to je nesmysl, protože styl je úplně jiný a vůbec všechno je jiné. Musel jsem to při různých příležitostech vysvětlovat pořád dokola.
Povídkové knihy jsou v první řadě o rybách a rybaření. Teď ale chystáš novou knihu z úplně jiné oblasti…
Asi před dvěma měsíci jsem ji rozepsal. Bude o vlivu žen na muže, ale víc zatím nechci prozrazovat. Chci, aby knížka byla vtipná, dávám si na ní hodně záležet.
Chycené ryby zase pouštíš zpátky. Odneseš si také někdy nějakou domů? Třeba kapra na Vánoce?
Pouštím drtivou většinu ryb, za rok si jich domů odnesu asi tak deset. Kapra na Vánoce bych byl schopný chytit, ale nechci připravit děti o to, že chodíme kolem kádí, ony do nich koukají na ryby, jsou tam ti chlapi s červenými nosy a podběráky. Takže kapry chodíme kupovat.
Dříve ale rybáři moc ryby zpět nepouštěli. Jde o nový přístup v rybaření?
Starší rybáři, kteří jsou dnes v důchodovém věku, chytí kapříka a odnesou ho domů. Tak byli vychovaní. Mladá generace si ale, hlavně díky internetu, už zvyká na filozofii „Chyť a pusť“. Umí už ryby pouštět, i když si občas domů nějakou odnesou. Ale vědí, že když rybu pustí, a dají jí možnost dorůst, mohou si ji třeba za rok chytit větší. Uvědomují si také, že ryb v našich vodách ubývá, že když rybu odnesou, tak vodu – i sebe do budoucna – o něco připraví.
