V lezení těžkých stěn patří horolezkyně Zuzana Hofmannová třetí desetiletí ke světové ženské špičce. Senzační byl první ženský zimní výstup východní stěnou na švýcarskou Piz Badile. Těžké výstupy zvládla i v Dolomitech a na Kavkaze. Dokázala také ženský prvovýstup severní stěnou Huascaránu. Podnikla několik expedic do Himálaje, kde v posledních letech zdolává osmitisícové vrcholy.
Sympatická padesátnice a majitelka ústeckého outdoorového obchodu HUDYsport leze moderním stylem, v malých týmech, bez kyslíku a podpory výškových nosičů.
V roce 2009 jste zlezla šestou nejvyšší horu světa, himálajskou Čo Oju (8188 metrů). Co jste od té doby měla na programu?
Všichni jsme si dali pauzu. Výprava na Čo Oju byla hodně náročná. Každý jsme se bavili sami. Vrátila jsem se k lezení po pískovcích. O víkendech jsem pravidelně vyrážela do Německa, takže takový relax. A loni na podzim jsme domluvili další akci.
Jakou?
Pojedeme znovu do Himálaje. Během roční pauzy jsme něco našetřili, takže za týden odjíždíme do Pákistánu. V plánu máme aklimatizační kopec vysoký 7056 metrů. A jako druhý, hlavní cíl, máme devátou nejvyšší horu Nanga Parbat, 8125 metrů vysoký.
Jak na výpravu trénujete?
Je to krušné, do odjezdu mám už málo času. Hlavně makám na fyzičce. Co se udělalo hezky, jezdím delší štreky na kolečkových bruslích. Když můžu, denně třicet kilometrů. Převážně tady v Ústí na cyklostezce u Labe mezi městem a Olšinkami. Do toho posilovna, jezdím na kole a o víkendech lezu po skalách.
Před lety byla vaším snem Aljaška. Platí stále?
Stále, ale nechávám si ji spíše na později. Na Aljašku není takový problém vyrazit. Domluvíme se čtyři lidé, zamluvíme si letenky a za dva měsíce můžeme jet. Teď chci ještě jet do náročného Himálaje.
Když jste měla zraněné koleno, začala jste i s potápěním.
Na které teď nemám moc čas. Jezdíme hlavně do nejbližšího Egypta. U nás se nepotápím. Z Himálaje se letos budeme vracet brzo, už někdy v srpnu, chtěla jsem se jet na podzim k moři potápět. Manžel ale odjíždí zase na motorky do Indie a Nepálu, takže na Egypt nebudeme mít čas ani peníze.
Manžel je také dobrodruh?
Dříve se mnou lezl, výborně v Alpách, ale velké kopce mu prostě nedělají dobře. Jezdí se mnou na ty menší, třeba do Německa, potápíme se. Jinak má ale své cesty na motorkách.
Potápíte se za krásami moře nebo pro adrenalinové zážitky?
Hory jsou velká dřina, potápění také, ale je něčím úplně jiné. Mám k němu velký respekt. Pod vodou když dojde kyslík, je zle. Na horách jde pořád nějak dýchat. Potápění beru jako svůj druhý koníček, ne tak náročný na fyzičku, jako na psychiku. Nepotápím se volně na nádech, ale s lahvemi vzduchu. Dělám hloubkové potápění, vplouváme se do vraků různých lodí, kde je adrenalinu dost.
Ženy se starají většinou o domácnost, zajdou rády na kávu s kamarádkami, co vám tolik učarovalo na horách?
Lezu strašlivě dlouho, od patnácti let. Jde o kouzlo být venku, ne zavřený ve městě. Mít kolem sebe lidi se stejným zájmem, úžasná pohoda a dobrá parta. Himálaj je jiný. V nich jde o dřinu, ale být sám někde ve výškovém táboře je úplně fantastický pocit, který pročistí pořadně hlavu.
Cesty na velké hory jsou liduprázdné?
Není to pravda. Třeba na cestě na Čo Oju byly příšerné mraky lidí, což nemám ráda. My jsme ji ale zkombinovali s jinými akcemi, takže jsme ji za deset dní vylezli a šli jsme pryč. Mám radši malé skupiny lidí. Ale třeba výstup na Nanga Parbat, cestou Hermana Buhla, jsme šli v pěti lidech a bylo jasné, že nemůžeme až nahoru dojít. Byli jsme tam ale v tu chvíli jedinou expedicí. Když byli kluci pryč, byla jsem nahoře úplně sama. Fantastický zážitek. Sedět tam sám je něco nádherného, úžasné spojení s horami.
Dnes hodně letí umělé kryté lezecké stěny ve městech. Máte je ráda?
Ne. Jako příprava pro lezení v létě jsou skvělé. Problém je, když holky a kluci z umělých stěn vyjedou třeba do Tisé na pískovce. Mají výborně zvládnutou techniku lezení, ale neumí se jistit. Dospěláci je to musí doučit.
Na jaké své horolezecké období nejraději vzpomínáte?
Nejlepší byly počátky kolem osmdesátého roku. Za totality nikdo nic moc neměl, jezdit jsme nikam moc nemohli, vše jsme sháněli. Každý víkend v pátek ale vyjížděla velká parta lidí lézt do Německa a měli jsme na sebe a lezení čas. Z této party potom vykrystalizovala skupina, která lezla v reprezentaci. Spojovali nás jen ty skály, což bylo hezké. Teď už se pouta více roztrhala, každý podniká, má různé zájmy a vše je o penězích.
Jaký výstup byl nejtěžší?
Nejvíc jsme dostali do trika s Alenou Čepelkovou, když jsme dělali zimní výstup na Piz Badile ve Švýcarsku. Byl to náš první ženský a zimní výstup v roce 1982, velice náročný. Při sestupu se nám ještě zabil parťák, což bylo hodně nepříjemné.
Na jaký nejraději vzpomínáte?
Na všechny, při kterých byla dobrá parta lidí, na které se jde spolehnout. To je mezi horolezci hodně důležité.
