Vzpomenete si na okamžiky, kdy jste se bál nejvíc? V uvozovkách nejstrašnější historku si pamatuji z tehdejší Nové huti. Už ani nevím kdo, nějaká spojka, nás tajně propašoval dělnickým autobusem dovnitř. Chodili jsme po jednotlivých závodech tehdejšího „Enháčka“ a s hrůzou jsme zjišťovali, že ty lidi tam vůbec nevědí, co se děje. K novinám se nedostali, rádio neposlouchali.
Setkali jste se tam s velkým nepřátelstvím? Někteří vyhrožovali, že by nás měli postřílet všechny. Že jsme parchanti, herci, studenti. Prostě jedna pakáž. Takový názor tady byl a bohužel mnohdy ještě je.
Ale někteří museli být přece i s vámi? To ano. Byli to většinou ti, co měli doma studenty. Ti měli přece jenom více informací. Na druhé straně se našli takoví, kteří brali do ruky klíče a že nám rozbijou hubu už rovnou tam.
Šli jste i do kanceláří?
Nějak jsme pronikli i na ředitelství, i když nás tam vůbec nechtěli pustit. Smáli se nám tam rovnou do obličeje. Kdo jako prý bude chodit na nás do divadla, když oni mají všechno předplatné. A že předplatné okamžitě ruší, protože oni nás vlastně živí.
K vám se ovšem nedostaly jen výhružky?
Z vítkovických železáren nám přišel do divadla pravidelný měsíční divadelní zpravodaj. Uvnitř bylo lejno. A vzkaz s pravopisnými chybami, že prý tohle s námi vítkovičtí dělníci dělají. My jsme tam pak volali,a řekli jim, co se stalo. Ve Vítkovicích se nám ale omlouvali, že s tím nemají nic společného.
Dostali jste se někdy do konfliktu s policií? Párkrát nám snad někde na cestě kontrolovali doklady. Ale že by nás třeba zatkli, to ne. Ta doba už byla trochu jinde.
Chodili jste ale i mezi horníky? Vzpomínám si na nějaký sál, kdy jich bylo tak čtyři sta. Možná to byl důl Rudý Říjen. Jeden z horníků po nás začal řvát něco kvůli penězům. Já použil podobná slova, jaká říkal před pár dny v televizi Michal Prokop. Řekl jsem mu, že tady má pódium, může na něj vyjít a vydělávat stejně jako Gott. Obával jsme se, že se do nás všichni pustí, ale naštěstí se pustili do něj. Prý to byl nějaký udavač.
Jak vnímáte celou tu vaši aktivitu dnes, po dvaceti letech? Jsem rád, že jsme se toho mohl zúčastnit. Zaplať pánbů, že to všechno bylo
