S Norbertem Lichým jsme v Ostravě dva. Pupkatí a přitom sexy | E15.cz

S Norbertem Lichým jsme v Ostravě dva. Pupkatí a přitom sexy

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jiřímu Sedláčkovi velké břicho v divadle nepřekáží. A nevadí ani péči o rodinný herecký klan. Z šesti dětí se hraní věnuje pět z nich.

Ačkoliv nevytáhnul profesní paty z rodné Ostravy, herce Jiřího Sedláčka znají lidé v celé České republice. A sice díky moderování pořadu Zahrada je hra, který Česká televize začala vysílat v roce 2008. Dlouho předtím namlouval kreslené postavičky v seriálu o vaření Pod pokličkou.

Znají lidé v Česku víc váš hlas než obličej?

Tím, že se dlouho vysílal pořad Zahrada je hra, setkával jsem se po republice spíš s tím, že mě lidé poznávali podle obličeje. A naopak pro ně bylo překvapení, když zjistili, že jsem to já, kdo namlouvá některé postavičky v pořadu Pod pokličkou. Konkrétně Maruš, Mbuta Mbutu, Blba, Béďu a neandertálce. Naopak Karla, malou Kláru a šéfa neandertálců namlouvá Norbert Lichý.

Neobraceli se na vás lidé jakožto na odborníka přes zahradní práce?

Je to pravda. Obracejí se dodnes. Je to legrační, protože jsem měl být jednotícím prvkem mezi majitelem zahrady a odborníkem. Někdo to vtipně nazval, že jsem dělal takového toho blbce, i když si myslím, že to není úplně přesné. V podstatě šlo o to, abych nevyčníval. Stejně to někteří diváci pochopili tak, že jsem velice fundovaný v dané problematice a ptali se mě na spoustu věcí.

Pro mnoho lidí je moderátor v podstatě odborník.

Stalo se, že mi třeba zavolal nějaký starší člověk, dal se se mnou do řeči a pak: „Jejda, vy nejste takový blbec, jakýho ze sebe děláte.“ Anebo tatínek jednoho režiséra, co se na pořad pravidelně koukal, mě pak viděl hrát v divadle a řekl: „No, na to, že je zahradník, je to docela slušnej herec.“ To jsou potom takový hezký fórky.

Ve filmových rolích jste se moc neobjevoval. Nevyhledával jste je?

Bral jsem to tak, jak to přicházelo. Nejvíc šancí bylo, když jsem byl ještě mladý. Jednak to byly trochu kontroverzní věci jako třeba Zelená léta, což byl povídkový film, ve kterém se na filmovém plátně poprvé objevili například Marek Vašut nebo Janek Ledecký. Točil jsem i pohádky Ďáblovy klíče, Císař a tambor, nebo seriál Advokát ex off o, nějaké Bakaláře, Zpívánky, hudební pořady. Bylo toho mnohem více než teď. A hlavně, kdybyste mě tam viděli, nepoznáte mě. Vypadal jsem jinak. Vážil jsem dvaasedmdesát kilogramů, což jsem si držel až do čtyřiadvaceti let. Teď jsem šest kilo shodil, takže mám nějakých 117. Ale už jsem měl taky 130. A jak jsem k tomu břichu přišel? Samozřejmě po dětech.

Opravdu?

Ne, máme rodové dispozice. Přesně takovou postavu měl už můj děda i má ji i můj otec a bratr. Nic zas až tak na těle tlustého nemám, jen to břicho. Ale to stojí za to.

Lékaři tvrdí, že to nejsou genetické dispozice, ale že se dědí stravovací zvyklosti.

Je to možné. Jím skoro všechno. Mám rád maso, řízkem nepohrdnu, knedlík mi nevadí, pivo mám taky rád. To jsou věci, které jsou kalorické. Tím, že mám povolání, jaké mám, najím se většinou až večer. To je o to horší. Ale zase si myslím, že když jídlo člověk sní s chutí, tolik to neublíží, jako kdyby jedl z donucení nějakou cizrnu.

Pokud by lidé jedli jen to, co skutečně potřebují, a ne to, co jim chutná, vypadali by mnohem zdravěji.

Je to možné, ale zas by z toho neměli takovou radost. Věřím na radost. Věřím na pohodu a na to, že je všechno v mysli. Nikdo vám to nemůže vnutit, protože to pak stejně nefunguje. I s břichem se dá normálně žít. Nijak výhradně to nikomu nedoporučuju. Neříkám nikomu, aby schválně přibral a měl takovou image. Ale s břichem se dá hrát, hýbat, tančit, sportovat, dá se s tím leccos, když víte jak.

Měl jste někdy kvůli své hmotnosti problém, že by se vám hrálo hůř?

Více jsem se nadřel, ale myslím, že divák to nepoznal. Někdo to řekl nedávno velice pěkně, že jsem jeden z mála lidí, který to břicho umí nosit. A potom snad ještě Norbert Lichý. Jsme dva tady v Ostravě. Pupkatí a přitom sexy. Neříkám, že by to nebylo únavné, ale musí s tím člověk umět pracovat. Musí umět rozložit síly tak, aby divák neviděl upoceného, ufuněného hrocha. Ale aby si řekl „do pytle, jak je možné, že s tímhle břichem tohle dokáže“. Rád překvapuji, příjemně.

Břišní tanec jste nezkoušel?

To je spíše doménou žen, a ty při tom skutečně vypadají hezky. Viděl jsem břišní tance i vyloženě tlustých holek a vypadaly kouzelně. Opravdu, když se to umí, tak jsou ta kila jedno hezčí než druhé. I když se mi líbí spíš štíhlé ženy. Ale když to někdo umí nosit a umí se s tím hýbat, tak najednou je ta optika jiná.

Když jste zmínil Norberta Lichého, namluvili jste společně před čtyřmi lety třináctidílný animovaný seriál Pytlíkov. Seriál ale nezískal u diváků příliš lichotivé hodnocení.

Nevím, jestli nebyla připravená půda, nebo čím to bylo. Celkem mě mrzelo, že se to odvysílalo jednou a pak to nějak vyšumělo. Buď se neudělala pořádná reklama, nebo možná ta doba byla hloupá.

Jak to myslíte?

Tehdy se sešly dva podobné seriály, které se v televizi střídaly. Možná se vytvořily dva názorově rozdílné tábory diváků. Ale kdyby byla nějaká naděje či šance, tak bychom v natáčení docela rádi pokračovali, protože jsme s Norbertem Lichým měli možnost vymýšlet a psát. A navíc jsme ve dvou namluvili všechny postavy.

Podle tehdejších ohlasů měl být seriál českými Simpsony. Pokoušeli jste se jimi inspirovat?

Ne. Protože to nejde zkopírovat nebo napodobit. To nás ani nenapadlo. Bůhví, kdo s tím vůbec přišel, že by to měli být druzí Simpsoni. Takové ambice nebyly. My jsme chtěli vytvořit něco jako kreslený sitcom, seriál, ale zaměřený na české poměry.

Na Československé filmové databázi má seriál pouze sedmatřicet procent v hodnocení. Možná lidé ten humor nepochopili.

Těžko říct. Je fakt, že jsme byli trochu svázaní tím, že to muselo být psané na nějaké konkrétní téma z tehdejší doby, které se objevilo jako titulek v novinách. Například, že bude dražší elektřina nebo že tramvajáky nahradí roboti. Většinu témat jsme dostali od režiséra. Nebylo to úplně volné. To, co bylo v tu dobu aktuální, dnes už třeba není aktuální vůbec. Takže to je možná jeden důvod. A druhým může být fakt, že náš humor každému neladí. Asi jsme nebyli až tak drzí nebo cool.

Kdyby tedy mělo vzejít nějaké pokračování, šli byste na to teď jinak?

Pokusili bychom se asi svým způsobem navázat na tu tradici, ale zkusili bychom buď jiná témata, nebo přitvrdit. Museli bychom se sejít a dát o tom řeč.

Zrovna se koná divadelní festival Ostravar. Jak jej hodnotíte?

Měli jsme zatím jen jedno představení dnes ráno a sešlo se výborné publikum. Zdálo se mi, že bylo docela vnímavé. Bylo tam hodně mladých lidí, což je dobře, protože naše hra Gottland je takový politický kabaret, jak tomu říkám já. Je fajn, že to lidé mohli vidět a že se mohou seznamovat s naší historií právě touto formou. Většinou se ale schází spousta lidí, kritiků. Některé diskuse bývají kontroverzní. Někteří mladí kritici mají pocit, že už všechno ví, a hodnotí občas na můj vkus docela drsně.

Například?

Zdálo se mi třeba loni, že se naváželi do některých hereckých výkonů našich bardů, a přitom s nimi nic jiného neviděli. Vím, že do Honzy Fišara se tam někdo navážel, že to z jeho strany bylo mizerné herectví. Myslím se, že na takovou kritiku je zapotřebí vidět víc než jedno dvě představení. Ani potom nemusí být hodnocení tak vulgární.

Na druhou stranu je dobře, že do divadla mladá generace chodí. Může být problém přilákat ji do divadla.

Je to o titulech. Máme na repertoáru například muzikál Do naha nebo komedii Habaďůra či Můj boj, na to chodí diváci velmi rádi i poněkolikáté. Takže je to určitě i tím, co jim nabízíme.

Máte šest dětí. Nepřipadá vám to hodně?

Víte, vždycky jsem chtěl mít velkou rodinu. Ono to tak nějak postupně vyplynulo, protože když jsem se podruhé ženil, měl jsem syna z prvního manželství. Vzal jsem si paní, která měla děti dvě. Takže jedno dítě už jsem měl a dvě jsem vyženil. A pak jsme chtěli mít pochopitelně další děti spolu. Říkali jsme si, že by bylo fajn, kdyby se nám narodila holčička, když už kluky máme. Opět se nám narodili dva synové a my jsme to víceméně uzavřeli s tím, že už to nebudeme pokoušet.

Ale zřejmě zasáhnul osud.

Nebo řekněme spíš vyšší moc. I když jsme s tím už nepočítali, narodila se nám dcera. Takže tím se ta šestka dovršila. A jsme moc rádi. Najednou máme desetiletou princeznu s vlasy až pod zadek. Krásná holka.

Čím jsou ostatní děti?

Nejstaršímu synovi už bude třicet, hraje střídavě v brněnském divadle Husa na provázku a v Praze. Je ženatý. Druhý se taky oženil a je výtvarník, grafik, malíř. Čekají se svou ženou miminko, takže brzy budu děda. Syn z prvního manželství jako jediný není u kumštu.

Ostatní ano?

Přesně tak. Další dva synové Michal a Ivo jsou oba herci. Ivo si prodloužil mládí, protože si po konzervatoři dal ještě přihlášku na DAMU a dostal se. Michal hraje u Bezručů. Manželka je taky herečka a malá zatím chodí do dramatického kroužku a na klavír. Pak se uvidí, co se vytříbí. Zatím říká, že chce být ředitelkou zoo a miluje koně.

Existuje kromě Vánoc ještě nějaký jiný čas, kdy se sejdete všichni dohromady?

Slavíme i narozeniny a je pěkné, když si připravíme dlouhý stůl, protože se nás většinou sejde hodně. Synové už mají své manželky nebo partnerky, takže když sesedneme kolem stolu, jsme jako cikánská rodina. Jedna cikánka mi chtěla hádat z ruky: „No vidím, vy máte dvě děti.“ Říkám: „Ne, já jich mám šest“. A ona: „Šest dětí, to jste horší jak cigán.“ To bylo docela vtipné.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video