Jiřího Bulíře zachránili kamarádi. Když na letišti v nepálském Kathmandu zjistil, že jeho zavazadlo zůstalo někde mezi Moskvou a Bombají, propadl naprostému zoufalství.
„Bylo mi jasné, že je konec, a můj sen o Nepálu je v háji, zůstal mi jen příruční batůžek s foťákem, mobilem, brejlemi a tabulkou čokolády, co mi dali kolegové z práce na cestu. Neměl jsem pořádné boty, spacák, oblečení, ani jídlo, bez toho by se na cestu až do pěti tisíc metrů vydal jen šílenec,“ líčí Bulíř.
Chtěl se obrátit a nejbližším letadlem vrátit. Vedoucí výpravy ale rozhodla, že ho nepustí. „Přece jsi nejel takovou dálku, abys to hned zabalil, nějak to uděláme, řekla mi,“ vypráví Bulíř.
Mrtvoly u řeky
Dva dny skupina čekala, jestli věci dorazí. Mezitím se vydala na obhlídku města. „Byli jsme se kouknout i na místní pálení nebožtíků na břehu řeky. Za šest set rupií, to je našich dvě stě korun, je pro Evropana dost děsivé divadlo,“ vypráví.
Ti nejbohatší jsou zabalení do drahých látek, zasypaní květinami a leží na márách ze santalového dřeva, ti nejchudší jsou omotaní prostěradlem nebo igeliťákem a jsou přivázaní na klaccích odkudkoli. Kolem plačky, vedro a štiplavý zápach. „Co z nebožtíka zbude, hodí do vody. O dvě stě metrů dál po proudu se lidé koupou nebo perou prádlo. Asi to považují za nejlepší vakcínu,“ přemítá Bulíř.
Ani po dvou dnech věci nepřišly, a tak se pět dalších lidí z výpravy složilo alespoň na to nejnutnější. „Kluci mi půjčili termoprádlo. Vedoucí zaplatila slipy. Boty a tričko jsem si pořídil sám. Jeden kolega si kvůli mně koupil nový spacák a mně dal ten starý. A řekli, že o jídlo se se mnou nějak podělí. Jejich solidarita byla tak obrovská, že jsem se málem rozbrečel,“ vzpomíná.
A to se parta šesti lidí – dvou Liberečanů a čtyř Moravanů dala dohromady po internetu. Letěli do Moskvy, Dillí a Kathmandu a pak ještě sto sedmdesát kilometrů na východ malým letadlem do Lukly. Letiště mezi horskými štíty bylo velké jako kapesník a pod ním propast. Všichni se modlili, aby se pilot trefil. Tentokrát mu to vyšlo.
„Nejsem horolezec a těch obrovských strží jsem se fakt bál. Stačilo mi úplně, že jsme nad nimi chodili,“ říká Bulíř.
Výprava se dostala až nad pět tisíc metrů. Tam už nic neroste, je tam jen led, písek a kamení. V táboře v Gorak Shepu ve výšce skoro pět tisíc metrů se sešla s horolezci, kteří se chystali na Mont Everest a místní osmitisícovky. Bydleli tam třeba tři měsíce, čekali na počasí a hlavně se aklimatizovali. Jinak by nepřežili.
„Když se dostanete do třech tisíců, začnete lapat po dechu. Bolí vás hlava, je vám na zvracení a jste k smrti unavení. Když se vydáte nad pět tisíc, je to už taková námaha, že se neohnete ani pro papír, když upadne,“ popisuje Bulíř.
I on měl velké problémy, a to je zvyklý sportovat, jezdí na kole, pravidelně běhá Jizerskou padesátku a šlape po horách po celé Evropě.
Nepálcům to ale nevadí. „Jako našemu nosiči Prusanovi. Byl to mladý kluk, takový hubený houžvička. Na sobě jen lehkou mikinu, na nohou otřepané kecky, žádné boty se zpevněným kotníkem. Neměl ani rukavice, ani brýle. Ty potom někde vyhrabal. Oči, to je to jediné, co si místní chrání, aby od slunce a sněhu neoslepli,“ popisuje Bulíř.
Za patnáct dolarů s nimi nosič sedm hodin denně šplhal po jačích stezkách s dvaceti kily na zádech. Na noc se někde ztratil ke svým kolegům nosičům a ráno se zase objevil u naší ubytovny. Ta nebyla nic moc, jen palandy, místo střechy plachta a v noci mrzlo.
Z bund jsme nevylezli
„Zima byla hned, jak zalezlo slunce. Taková, že jsme z bund nevylezli ani při jídle, o hygieně bych raději nemluvil. Koupel spočívala v tom, že jste si zaplatili hrnec horké vody a oni ji na vás chrstli,“ doplnil.
Ale i tak to stálo za to. Ohromily ho netknutá příroda, majestnátní hory s „nebeskou tváří“ Mont Everestu. „Zdálo se nám, že je kousek, ale byl desítky kilometrů daleko. Vzduch je tam tak průzračný, že zkresluje a všechno je na pohled o hodně blíž,“ podotýká Bulíř.
Za dvacet dní, co putoval Nepálem, si přeskládal hodnoty. „Fascinovali mě místní lidé. Byli v pohodě, i když žili v domcích z kamení, topili si sušeným jačím trusem a jedli suché brambory. Tam jsem si uvědomil, v jakém přepychu žijeme a jak si ho vůbec nevážíme,“ míní Bulíř.
Dnes už je zpátky v Liberci. Batoh s věcmi ale pořád nemá. „Z letiště mi volali, že se ztratil někde v Moskvě. Mluvili o tom, že mám nárok na náhradu, ale kdo ví, jak to bude,“ dodává cestovatel.
