„Mám rád fotbal jako celek,“ říká František Machurka, který začínal za žáčky Jestřabí Lhoty. Ve stejném klubu nyní trénuje.
Mezitím napsal obsáhlý fotbalový román. Ve své aktivní kariéře mezi muži postupně nastoupil ve všech soutěží, které v českém fotbale existují. Je jich přesně deset.
„To byla ale samozřejmě náhoda, nic podobného jsem neplánoval,“ usmívá se muž, který hovoří se stejným zanícením o fotbalovém géniovi Messim i o hráčích, které momentálně trénuje. A není důvod mu nevěřit.
Ostatně kdyby ho k nejpopulárnějšímu sportu světa netáhla tak mohutná síla, úctyhodná sbírka startů by se nikdy neuskutečnila. Důvod? Žaludeční neuróza.
Konec přede dveřmi
„Chtěl jsem s fotbalem skončit. Prostě to nešlo,“ vzpomíná Machurka na roky, kdy ho zrádná nemoc sužovala nejvíc. Byl na vojně v Dukle Tábor, která hrála třetí ligu. Postupně ale už nastupoval jen za B tým o soutěž níž.
„Tehdejší papaláši mi moc nevěřili, ale nemohl jsem pořádně trénovat,“ líčí Machurka své trable s chorobou, se kterou si prožili své například herci Jiří Sovák a Luděk Sobota.
Machurka byl v inkriminované době hráčem prvoligové Slavie. Sešívaný dres si ale později už nenavlékl. Vrátil se do Kmochova města, do klubu TJ Kolín. Zkoušel ještě hrát na vrcholové úrovni. „Jenže nastupovat ve druhé lize bez tréninku, to se nedalo,“ vzpomíná Machurka.
Tehdy už byl rozhodnutý: fotbal hrát nebudu. Jenže úplně neskončil, ozvala se Jestřabí Lhota, tenkrát celek čtvrté třídy, nejnižší československé soutěže.
„Nechal jsem se přesvědčit. A zůstal tam dvanáct let,“ říká Machurka.
Sešup dolů
Na jaře roku 1970, když skončil v kolínském dorostu, odešel Machurka do Slavie. Nasbíral třicet ligových startů. Hrál v útoku mimo jiné i s legendárním Františkem Veselým. A bránil ho skvělý Karol Dobiaš. Pár let poté se proháněl po trávnících s ryzími amatéry, kteří se mu svou výkonností mohli stěží přiblížit. „Já to ale nebral tak, že bych nějak vynikal. Nesetkal jsem se ani s nějakými špatnými názory na sebe. Jen velice výjimečně si někdo rýpnul, kam jsem to dopracoval,“ říká s úsměvem Machurka. „Každý prostě hraje to, na co má,“ říká nynější kouč mančaftu okresního přeboru. Tahle věta by se snad dala označit i za jeho fotbalové motto.
Dobří holubi se vracejí
V Jestřabí Lhotě se postupně stal hrajícím trenérem a začal úročit zkušenosti, které nasbíral.
„Občas mě napadne, jak by daný problém řešil ten nebo ten,“ říká Machurka. Při koučinku je pro něj na prvním místě psychologie.
„Samozřejmě existují jasná pravidla a konkrétní mantinely, ale snažím se s každým vyjít. Když jsou potíže, praktikuji pohovory nebo tresty v podobě běhání a podobně. Trénoval jsem stovky hráčů a vyloženě problémy měl asi se třemi,“ prozrazuje svůj přístup k fotbalu Machurka.
Jako kouč působil kromě „Jestřábky“ ještě v Polabanu Nymburk, Libodřicích, Polepech a AFK Kolín. V Polepech zažil odvolání po telefonu, z Libodřic odešel kvůli nespokojenosti sám. Žádnou zášť ovšem necítí. „Všechno mi něco dalo,“ tvrdí devětapadesátiletý Machurka.
S některými bývalými svěřenci je stále v kontaktu, některé si dokonce „vytáhl“ k sobě.
Tak jako Stanislava Mojžíše, který pod ním hrál v Polepech. Nyní dělá kapitána v Jestřabí Lhotě.
„Nechtěl jsem hrát fotbal, neměl jsem na to moc času. Ale i kvůli trenérovi jsem změnil názor,“ říká osmadvacetiletý Mojžíš, který za Jestřabí Lhotu nastupuje dva a půl roku.
A Machurka? Hledí spíš do budoucnosti než do minulosti. Historky z dob své největší slávy nikde na počkání nevykládá.
„František Veselý, to byl profík,“ říká obdivně na adresu slávistické legendy, která už je po smrti. „Když na mě hrál Karol Dobiaš, nekopl jsem si,“ přiznává Machurka.
Milovník jazzu
O svých gólech a přihrávkách, o kličkách a povedených výkonech skromně nehovoří. Kromě fotbalu miluje jazz, dříve hrál na klarinet. „Bylo to vděčné. Když jsme jezdili na fotbale dlouhé štreky, spolu s dalšími spoluhráči jsme občas hráli,“ vzpomíná Machurka.
